I.ÚS 2339/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2339/12 ze dne 19. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. René Švece, zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Plzeňská 1700/9, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012 č. j. 21 Cdo 667/2011-563 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2010 č. j. 12 Co 167/2010-539, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 6. 2012 a jež byla doplněna podáním ze dne 20. 5. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991 č. j. UC-857/P-91 (dále jen "rozhodnutí potvrzující propuštění stěžovatele ze služebního poměru") bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozkazu ředitele Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991, jímž bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 17. 10. 1991 žalobu, kterou se (po upřesnění ze dne 25. 10. 1995) domáhal zrušení rozhodnutí potvrzujícího jeho propuštění ze služebního poměru. Zároveň navrhl, aby soud svým rozsudkem určil, že jeho služební poměr (založený dne 1. 11. 1972) nadále trvá, a aby uložil žalované České republice - Ministerstvu vnitra povinnost zaplatit mu náhradu ušlého a nevyplaceného služebního příjmu a peněžitou náhradu naturálních náležitostí. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-81 vyloučil posledně uvedené návrhy k samostatnému projednání, přičemž usnesením ze dne 18. 12. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-85 vyslovil svou věcnou nepříslušnost k jejich projednání a postoupil je k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Ve věci návrhu na zrušení rozhodnutí potvrzující propuštění stěžovatele ze služebního poměru řízení zastavil usnesením ze dne 30. 11. 1995 č. j. 38 Ca 324/95-86, neboť zákon č. 100/1970 Sb. neumožňoval jeho soudní přezkum. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 12. 1995. 3. Pokud jde o zbývající část návrhu, Obvodní soud pro Prahu 3 [poté, co bylo nálezem sp. zn. IV. ÚS 232/98 ze dne 8. 2. 2000 (N 20/17 SbNU 147) zrušeno jeho rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku právní subjektivity žalovaného, včetně navazujícího rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu] vyslovil usnesením ze dne 25. 5. 2000 č. j. 18 C 83/2000-9 svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Ten pak usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 7 C 224/2000-216 vyloučil k samostatnému projednání řízení o návrhu stěžovatele na určení, že trvá jeho služební poměr. 4. Usnesením ze dne 6. 3. 2002 č. j. 13 C 87/2002-3 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 8. 2002 č. j. 13 C 87/2002-33) Okresní soud v Ústí nad Labem zastavil uvedené řízení z důvodu své nepříslušnosti k projednání návrhu a věc postoupil k projednání a rozhodnutí žalovanému Ministerstvu vnitra. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003 č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42. Dovolání podané proti němu bylo usnesením ze dne 17. 6. 2004 č. j. 21 Cdo 283/2004-77 zamítnuto. Všechna tato rozhodnutí byla k ústavní stížnosti stěžovatele zrušena nálezem sp. zn. I. ÚS 487/04 ze dne 28. 11. 2007 (N 208/47 SbNU 667), v němž Ústavní soud označil argumentaci obecných soudů, podle nichž nebylo možné rozhodnout o žalobě na určení, zda služební poměr trvá, nebo nikoliv, jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího orgánu o propuštění ze služebního poměru bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., za zavádějící, formalistickou a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudní přezkum. Vzal přitom v úvahu také délku předmětného soudního řízení (v té době trvajícího 13 let), jakož i opakovaná soudem požadovaná upřesnění petitu, která mohla vést k stěžovatelově dezorientaci. To platí obzvlášť za situace, kdy obecné soudy samy řešily procesní otázky jen obtížně a velmi pomalu. Závěrem dodal, že úkolem Ústavního soudu je zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně tak dobře chráněna nebo opomíjena v obou větvích soudnictví. 5. V důsledku zrušení uvedených rozhodnutí rozhodoval ve věci znovu Okresní soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 23. 5. 2008 č. j. 13 C 87/2002-186, připustil rozšíření žaloby o návrh na přezkoumání rozhodnutí potvrzujícího propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Usnesením ze dne 16. 9. 2008 č. j. 13 C 124/2008-125 pak vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc ohledně návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí postoupil Městskému soudu v Praze. Z tohoto důvodu bylo o tomto novém návrhu rozhodováno ve správním soudnictví, v němž jej však uvedený soud odmítl usnesením ze dne 29. 6. 2009 č. j. 7 Ca 308/2008-153 jako opožděný z důvodu, že rozhodnutí potvrzující propuštění stěžovatele ze služebního poměru mu bylo doručeno dne 4. 10. 1991. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2010 č. j. 6 Ads 181/2009-191. 6. Před Okresním soudem v Ústí nad Labem mezitím stále probíhalo řízení o návrhu na určení trvání služebního poměru stěžovatele, v jehož rámci bylo usnesením ze dne 5. 3. 2009 č. j. 13 C 87/2002-362 připuštěno rozšíření žaloby o návrh na určení neplatnosti právního úkonu - propuštění ze služebního poměru. Ve věci samé pak tento soud rozhodl až rozsudkem ze dne 18. 1. 2010 č. j. 13 C 87/2002-478, kterým určil, že služební poměr žalobce u Ministerstva vnitra nadále trvá (výrok I) z důvodu, že propuštění žalobce ze služebního poměru bylo nezákonné, neboť nebyly naplněny podmínky požadované v § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb. V části, ve které se stěžovatel domáhal určení neplatnosti propuštění ze služebního poměru, ovšem žalobu zamítl (výrok III). V dané věci nebylo možné postupovat analogicky jako v případě žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru podle § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Ochrana práva účastníka zde přicházela v úvahu pouze cestou návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře podle zvláštního právního předpisu. 7. K odvolání žalovaného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 11. 2010 č. j. 12 Co 167/2010-539 změnil jeho výrok I tak, že žalobu na určení, že služební poměr stěžovatele trvá, zamítl. Zdůraznil, že o přezkumu rozhodnutí potvrzujícího propuštění stěžovatele ze služebního poměru rozhodl Městský soud v Praze ve správním soudnictví již (výše zmíněným) zastavovacím usnesením ze dne 30. 11. 1995 pod č. j. 38 Ca 324/95-98, které nebylo napadeno žádným opravným prostředkem a vůči němuž nebyla podána ani ústavní stížnost. Setrval-li stěžovatel vedle toho na žalobě o určení, že služební poměr trvá a na určení neplatnosti právního úkonu, a jeho žalobní petity byly z formálního hlediska přesné, určité a srozumitelné, pak šlo o nároky z procesního hlediska projednatelné. Tato skutečnost ale nic nemění na tom, že v tomto řízení nebylo možné přezkoumávat rozhodnutí potvrzující propuštění stěžovatele ze služebního poměru, protože jeho přezkum je upraven v linii správního soudnictví. Skutečnost, že služební poměr stěžovatele skončil, tak byla v důsledku pravomocného rozhodnutí správního soudu postavena na jisto. Z tohoto důvodu není dán naléhavý právní zájem na určení, že služební poměr trvá. 8. Jako poslední ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 24. 4. 2012 č. j. 21 Cdo 667/2011-563 zamítl dovolání stěžovatele. Přisvědčil sice závěru Ústavního soudu, podle něhož je třeba "zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví", v dané věci však byla soudní ochrana žalobcova základního ústavního práva poskytnuta v řízení před správními soudy, v jehož rámci byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze d