I.ÚS 2339/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2339/23 ze dne 19. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Moulise, zastoupeného Mgr. Alenou Křišťálovou, advokátkou, sídlem Libušina 933/9A, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. května 2023 č. j. 6 C 282/2022-125, za účasti Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníka řízení, a Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované (dále též jen "zdravotní pojišťovna") náhrady škody ve výši 3 500 Kč s příslušenstvím přestavující náklady za cestu z místa trvalého bydliště do Brna z důvodu lékařského ošetření v oblasti ortodoncie. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice mu neposkytla potřebnou součinnost při zajištění lékařské péče v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), když mu nezajistila ortodontické ošetření do vzdálenosti 90 minut jízdy od místa bydliště, kdy taková dojezdová vzdálenost je stanovena nařízením vlády č. 307/2012 Sb., o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 3. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že ze své pozice není schopen posoudit, zda zdravotní pojišťovna vyhlásila dostatek výběrových řízení k zajištění sítě smluvních poskytovatelů a zda s nimi následně uzavřela smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, tedy zda má zajištěnou dostatečnou dostupnost zdravotních služeb. Za daných okolností proto není ani schopen uzavřít, zda k pochybení na straně zdravotní pojišťovny došlo a toto pochybení založilo soukromoprávní oprávnění stěžovatele a právo na náhradu vynaložených nákladů na cestu do Brna a zpět. Oznámení o porušení zákonné povinnosti zdravotní pojišťovnou ze dne 6. 10. 2022 podané stěžovatelem na Ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen "ministerstvo"), nesplňuje podle soudu náležitosti stížnosti ve smyslu § 93 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, ministerstvo k tomu nevedlo žádné řízení a nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Po poučení soudu, že v řízení nemá prokázáno, že porušením povinnosti práva pojištěnce na časovou a místní dostupnost hrazených služeb poskytovaných smluvními poskytovateli vznikla stěžovateli škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením nějaké zákonné povinnosti vedlejší účastnice, stěžovatel nedoplnil skutková tvrzení a nenavrhl provedení důkazů k prokázání těchto skutečností. Aby soud mohl žalobě vyhovět, musí zkoumat, zda jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti (protiprávní vztah), škoda jako majetková újma, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou, zavinění anebo naopak zákonem založenou odpovědnost bez zřetele na zavinění. Okresní soud dovodil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a předpoklady odpovědnosti za škodu nebyly přes poučení soudu v řízení prokázány, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud měl pravomoc rozhodovat o jeho nároku na náhradu škody a v rámci té měl "kompetenci" posoudit, zda došlo u vedlejší účastnice k pochybení. Podle stěžovatele bylo pochybení zdravotní pojišťovny prokázáno a potvrzeno provedeným dokazováním, přípisem MUDr. Matějkové i faktickým stavem, kdy do května 2022 (termín od MUDr. Pečeného), stěžovateli nebyla zajištěna péče v dojezdové vzdálenosti od bydliště. Stěžovatel namítá, že poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo příliš obecné a nedostatečné. Stěžovatel dodává, že nebyl-li okresní soud schopen posoudit, zda zdravotní pojišťovna vyhlásila dostatek výběrových řízení k zajištění sítě smluvních poskytovatelů a zda s nimi následně uzavřela smlouvy a považoval-li současně tyto skutečnosti za podstatné, měl vyzvat vedlejší účastnici, aby k nim tvrdila a navrhovala důkazy. Absenci uvedených informací soud přičetl k tíži stěžovateli. Stěžovatel v řízení předložil oznámení na ministerstvo ze dne 6. 10. 2022 a rovněž reakci ministerstva ze dne 11. 11. 2022 na podané oznámení. Soud se však s tímto zásadním důkazem v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatel má za to, že odůvodnění rozsudku okresního soudu nesplňuje náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř., a v důsledku toho je rozsudek nepřezkoumatelný. 5. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice porušila povinnosti ukládané jí § 40 odst. 7 písm. a) a § 46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, když nebyla schopna mu zajistit poskytování hrazených zdravotních služeb včetně jejich místní dostupnosti. Postupem zdravotní pojišťovny, která mu nedokázala zajistit poskytnutí péče u místně dostupného ortodontisty (v termínu stanoveném předchozím ošetřujícím lékařem), došlo k porušení práva stěžovatele na ochranu zdraví a práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění, zaručených čl. 31 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměl. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, představuje-li ji peněžní částka jistiny v celkové výši 3 500 Kč. 9. Ústavní soud především poukazuje na to, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), resp. ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009