Ústavní soud I.ÚS 2382/25

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vedlejší účastník se u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovateli vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo zánikem uzavřené úplatné smlouvy o postoupení pohledávky. K tomu došlo dne 29. 10. 2018 v důsledku odstoupení vedlejšího účastníka z důvodu vadného plnění stěžovatele (stěžovatel neprokázal existenci pohledávky). Městský soud proto uzavřel, že vedlejší účastník má právo na vydání bezdůvodného obohacení a stěžovatele zavázal k zaplacení odpovídající částky.

Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jeho rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se přitom jak se skutkovými, tak s právními závěry městského soudu. Naopak za důvodnou nepovažoval námitku stěžovatele o promlčení nároku. Stěžovatelova argumentace totiž nesprávně zaměňovala běh lhůty pro splnění povinnosti doložit smlouvu o půjčce s během lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení. Teprve zánikem smlouvy se stěžovatel mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba byla podána dne 29. 9. 2019, tedy před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným rozhodnutím odmítl. Poukázal-li stěžovatel na odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, zjevně ztotožnil běh promlčecí lhůty u nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy s během lhůty pro uplatnění práva z porušení smlouvy. Z toho důvodu nebyly naplněny podmínky přípustnosti.

Stěžovatel ve své stížnosti dospívá k závěru, že Nejvyšší soud se v právě posuzované věci odchýlil od vlastních rozhodnutí. Skutkově šlo v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3447/2021 o právně totožnou věc. Bylo jím rozhodováno o části nároku, o který jde i v právě posuzované věci. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že "Obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), tj. od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (§ 619 odst. 2 o. z.). Promítnuto na nyní projednávanou věc - požádal-li žalobce žalovaného o dodatečné splnění smluvní povinnosti předat mu smlouvu o půjčce dne 2. 7. 2018 (výzva se dostala do sféry žalovaného doručením 11. 7. 2018), pak svůj nárok z porušení smluvní povinnosti prodlením uplatnil dříve než tři roky poté, co se o pochybení žalovaného dozvěděl." Z této citace je zřejmé, že právo mohlo být uplatněno poprvé ve vztahu k celé částce dne 2. 7. 2018. Zbývající částku přitom vedlejší účastník u soudu uplatnil až 29. 9. 2021, a došlo tak k jejímu promlčení. Nejvyšší soud přes vlastní závěry obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3447/2021 napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl. Nerespektováním "závazného právního názoru" soudy zasáhly i do legitimního očekávání stěžovatele. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je nadto nepřezkoumatelné.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

V nyní posuzované věci stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů, že nedošlo k promlčení práva vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr je podle stěžovatele v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, které bylo vydáno v jiném řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a podle stěžovatele se týkalo totožné otázky promlčení jako v právě posuzované věci.

Stěžovatelem zpochybňovaný závěr je otázkou výkladu a aplikace podústavního práva. Do tohoto procesu Ústavní soud zasahuje až v případě tzv. kvalifikovaných vad. K tomu dochází zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 28. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 164/24, bod 23, nebo ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Obecné soudy přitom běh promlčecí lhůty odvíjely od vzniku bezdůvodného obohacení - tedy od odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatel přitom neuvádí, z jakého důvodu by měl takový výklad trpět výše popsanou kvalifikovanou vadou. Jeho argumentace je postavena na alternativním výkladu, a s ní se nadto obecné soudy vypořádaly. Obecné soudy své závěry dostatečně odůvodnily a podepřely relevantní právní úpravou. Právní posouzení obecných soudů tak z ústavněprávního hlediska obstojí.

Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemění nic ani druhá námitka stěžovatele, podle níž výše uvedené právní posouzení je v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3447/2021. Touto námitkou se zabýval i Nejvyšší soud (srov. bod 7 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vysvětlil přitom stěžovateli, že zaměňuje běh promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy s během lhůty pro uplatnění práva z porušení smluvní povinnosti. Z ústavněprávního hlediska nelze takovému odůvodnění nic vytknout. I ze stěžovatelem citované pasáže rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3447/2021 je zřejmé, že se zabývá otázkou promlčení nároku z porušení smluvní povinnosti. Na tento argument Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nijak věcně nereaguje, pouze jej označuje za nesprávný a jeho rozhodnutí z toho důvodu za nepřezkoumatelné. Stěžovatel nijak nereflektuje, že rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3447/2021 v citované pasáži se týkalo jiné právní otázky. Už jen tyto okolnosti vypovídají o absenci ústavněprávního přesahu posuzované věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.