I.ÚS 2405/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2405/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti RAVAK a.s., se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 29 NSČR 44/2020-B-1158, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. 5. 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-969, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2792/2011-B-426, jakož i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2, čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a.s. (dále jen "dlužník"). II Z obsahu ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění, které Ústavní soud obdržel dne 20. 9. 2022, a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatelka jako přihlášená věřitelka odvoláním napadla v insolvenčním řízení vedeném před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud", resp. "insolvenční soud") pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, jímž městský soud schválil reorganizační plán dlužníka ze dne 28. 2. 2019 (bod I. výroku), rozhodl o jeho účinnosti (bod II. výroku) a uložil insolvenčnímu správci a dlužníku povinnosti související se schválením reorganizačního plánu (body III. a IV. výroku). Při svém rozhodování vzal městský soud v úvahu předcházející rozhodnutí a zejména skutečnost, že věřitelským insolvenčním návrhem bylo dne 21. 2. 2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. V únoru 2017 přistoupil dlužník k insolvenčnímu návrhu a navrhl řešení insolvence reorganizací. Součástí návrhu byl i seznam závazků a reorganizační plán (dále jen "RP") přijatý většinou zajištěných a nezajištěných věřitelů uvedených v seznamu závazků. Nálezem ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17 Ústavní soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. 2. 2017 v bodech II., V., X. a XIII. výroku pro nepřezkoumatelnost. Dalším nálezem ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 Ústavní soud zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-292 v bodech II., V., X., a XIII. výroku pro nerespektování závěrů výše uvedeného nálezu. Následně třetím usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426 (napadeným nyní rovněž ústavní stížností) městský soud povolil reorganizaci dlužníka (výrok I.), konstatoval kdo je insolvenčním správcem (výrok II.), určil znalce za účelem ocenění majetkové podstaty (výrok III.), vyzval dlužníka k předložení aktualizovaného RP ve stanovené lhůtě (výrok IV.), poučil osoby odlišné od dlužníka o možnosti předložit RP (výrok V.). Dne 1. 3. 2019 předložil dlužník RP s rozdělením věřitelů (zajištěných i nezajištěných) do 10 skupin a uvedl způsob reorganizace. Městský soud zkoumal splnění podmínek pro schválení RP podle § 348 a § 349 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném zněmí (dále jen "zákon"), a dospěl k závěru, že tyto podmínky [mimo podmínku uvedenou v ust. § 348 odst. 1 písm. c) zákona] splňuje. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení) rozhodl, že soudkyně městského soudu JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u městského soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 (výrok I.), potvrdil usnesení městského soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 v bodě I. a 1I. výroku o schválení RP dlužníka ze dne 28. 2. 2019 a o době nabytí jeho účinnosti a odvolání odmítl proti bodům III. a IV. výroku (výrok II.), přičemž se ztotožnil se závěrem městského soudu o splnění podmínek § 348 odst. 2 a § 349 zákona. K tomu dále konstatoval, že nikdo netvrdil důvody pro zproštění či odvolání insolvenčního správce a insolvenční soud nemusel svolávat schůzi věřitelů k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, neboť rozhodoval podle § 148 odst. 2 zákona o předjednané reorganizaci a zabýval se ani námitkou stěžovatelky o nemožnosti vyjádřit se ústně v průběhu řízení s tím, že stěžovatelka se v průběhu řízení vyjadřovala písemně v rozsahu stovek stran a další důvody pro ústní jednání ve věci neshledal. Nepřípustnost odvolání proti výrokům III. a IV. odůvodnil vrchní soud poukazem na ust. § 11 odst. 1 zákona s tím, že proti těmto rozhodnutím není odvolání přípustné (§ 91 zákona). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (a dalších dovolatelů) zamítl bez jednání podle ust. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a pod bodem 173. odůvodnění konstatoval, že námitka stěžovatelky, že vrchní soud pochybil, pokud nenařídil jednání při vyřizování odvolání proti usnesení o schválení reorganizace, nezakládá důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom poukázal na ust. § 94 odst. 2 písm. c) zákona, které umožňuje projednat odvolání bez nařízení jednání. Stěžovatelka napadá rovněž usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169. Městský soud jím vzal na vědomí splnění podstatných částí RP ze dne 28. 2. 2019, schváleného usnesením téhož soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796, a konstatoval, že jím se reorganizace končí (§ 364 odst. 3 zákona). III Stěžovatelka namítá, že napadená usnesení o povolení a schválení RP byla vydána bez nařízení ústního jednání, nebyl dodržen závazný právní názor zrušujících nálezů Ústavního soudu o povinnosti insolvenčního soudu přezkoumat správnost seznamu závazků dlužníka, na jehož základě se posuzuje splnění podmínky většinového souhlasu věřitelů nutného pro povolení předjednané reorganizace dlužníka (podle § 148 odst. 2 zákona), nebyl dodržen princip rovnosti zbraní, jestliže se stěžovatelka nemohla odvolat proti rozhodnutí o povolení RP a soudy se meritorně nezabývaly všemi stěžovatelkou uvedenými námitkami. K jednotlivým výše uvedeným bodům stěžovatelka argumentuje především trvalým porušováním zásady ústnosti a přímosti soudního řízení výhradně v insolvenčních řízeních, což je v rozporu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Salomonson proti Švédsku, stíž. č. 38978/97, odst. 36, nebo rozhodnutí ve věci Fischer proti Rakousku, stíž. č. 169/22/90, odst. 44, resp. Exel proti ČR, stíž. č. 48962/99. Nezbytnost ústního jednání by tak měla být pravidlem ve všech typech řízení, zejména pak tehdy, jsou-li předmětem řízení závažné otázky skutkové či právní. V předmětné věci se však (téměř) žádné ústní jednání nekonalo, ačkoli o to stěžovatelka opakovaně žádala a navrhovala provedení řady svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Stěžovatelka sice připouští, že se konala ústní jednání o přezkumném jednání a jednání o insolvenčním návrhu, ta však nemohla naplnit materiální právo stěžovatelky na ústní projednání věci zejména proto, že se zde neprovádělo dokazování o okolnostech týkajících se nepoctivého záměru dlužníka či o dalších okolnostech vylučujících povolení reorganizace. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že v napadeném rozhodnutí vyložil ust. § 85 odst. 1 a § 94 zákona ústavně nekonformním způsobem, což vedlo k porušení ust. § 122 a § 123 o. s. ř. Další námitky stěžovatelky vůči postupu a rozhodování insolvenčního a vrchního soudu směřují proti tomu, že se označené soudy meritorně nezabývaly všemi jejími námitkami, zejména pak námitkou nepoctivého záměru. Pokud se týká usnesení městského soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-1169, shledává stěžovatelka citované rozhodnutí pouze jako "akcesorické" ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím, neboť jím bylo vzato na vědomí splnění podstatných částí RP a insolvenční řízení jím bylo skončeno. IV Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, zčásti opožděný a ve zbytku nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (