Ústavní soud I.ÚS 2507/24 – Ústní jednání

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka se u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ve věci vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2015 ve výši 15 556 250 Kč. Sporné bylo, zda stěžovatelka prokázala věcnou a časovou souvislost mezi výnosy z prodeje nemovitých věcí v roce 2015 a náklady na nerealizovaný investiční projekt plánovaný na těchto nemovitostech vynaloženými v letech 2005 až 2009. Dle správce daně stěžovatelka tuto souvislost neprokázala, a proto jí snížil vykázanou daňovou ztrátu.

Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že daňové orgány ani správní soudy nemají povinnost zkoumat případný rdousící efekt stanovené daňové povinnosti, rozhodně ne při hodnocení, které náklady lze uznat jako daňově účinné. Rdousící efekt lze namítat v rámci návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě či kasační stížnosti, popřípadě v souvislosti s posečkáním úhrady daně. Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že otázka, zda investiční záměr stěžovatelky z let 2005 až 2009 a projekt, který později uskutečňovala jiná společnost, představují jeden a tentýž projekt, není pro posouzení věci rozhodná. Podstata věci spočívá v tom, že v roce 2015 stěžovatelka prodala pouze pozemky a stavby, nikoli nedokončený investiční projekt, v němž od roku 2010 nehrála hlavní roli (stavebníka). Stěžovatelka tudíž v posuzovaném zdaňovacím období mohla uplatnit pouze náklady související s pořízením pozemků a staveb. Námitku, že žalovaný nevysvětlil, proč by měl náklad na sankční úroky plynoucí z úvěru na pořízení nemovitostí (respektive na refinancování půjček, z nichž stěžovatelka pořízení nemovitostí financovala původně) souviset pouze se zamýšlenou investicí (projektem) a nikoli s financování samotných nemovitostí, stěžovatelka uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl zabývat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyměřená daň je protiústavní, protože má rdousící efekt a je pro ni likvidační. Stěžovatelka neměla z prodeje nemovitostí žádný reálný zisk. Rdousící efekt daně by nenastal, pokud by správce daně spojil úvěr s financováním koupě nemovitostí, tedy vzal v úvahu konkrétní okolnosti stěžovatelčina případu. Stěžovatelka má za to, že rdousící efekt daně musí správce daně i správní soudy hodnotit ve všech případech stanovení daně. Z pohledu daňového subjektu totiž není rozdíl v tom, zda je rdousící efekt způsoben protiústavním zákonem, nebo tím, že správce daně nevzal v potaz konkrétní skutkové okolnosti. Je-li daň vyměřena z příjmu, který stěžovatelka reálně nikdy neměla, zasahuje neoprávněně do jejího vlastnického práva. Tento rdousící efekt nelze zmírnit tím, že by stěžovatelka požádala o posečkání úhrady daně nebo rozložení úhrady daně v čase.

Stěžovatelka též brojí proti tomu, že soudy aprobovaly jednání správce daně, který odmítl vyslechnout navrhované svědky. Ti měli prokázat skutečnou povahu jednání stěžovatelky s nemovitostmi a projektem. Stěžovatelka tak nedostala možnost dostatečně prokázat svá tvrzení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem není znovu posoudit námitky, které již vypořádaly soudy v řízení podle soudního řádu správního, nýbrž přezkoumat, zda jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Teprve v situaci, kdy správní soudy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem, Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18, U 4/89 SbNU 803).

Soudy a správní orgány jsou oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou. Nemusejí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření, či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena, či vyvrácena (například nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03, N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 337, přímo ve vztahu k daňovému řízení pak usnesení ze dne 5. prosince 2023 sp. zn. IV. ÚS 2361/23, bod 12). Neprovedení konkrétního důkazu musí být vždy odůvodněno (nález ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07, N 5/48 SbNU 41, či usnesení ze dne 28. března 2023 sp. zn. I. ÚS 171/23). Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč správce daně nemusel vyslechnout stěžovatelkou navržené svědky v bodech 26 (skutečnost, k níž se měli svědci vyjádřit, nebyla pro posouzení věci relevantní) a 39 (výpovědi svědků by již nemohly přispět ke zjištění skutkového stavu) napadeného rozsudku. Důvody, na něž odkázal, odpovídají citované judikatuře, a stěžovatelka je žádným konkrétním způsobem nezpochybňuje.

Ústavní soud již v minulosti připustil, že aplikace daňových zákonů, jež jsou v obecné rovině ústavně konformní, může v konkrétních případech porušovat ústavně zaručená práva a svobody, je-li pro daňový subjekt likvidační (nález ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, N 102/65 SbNU 367, vyhlášený pod č. 220/2012 Sb., bod 88, který zmiňuje i "rdousící efekt"). Taková tvrzení však lze uplatnit především v rovině placení daní, tedy zejména v rámci žádosti o posečkání úhrady daně či její rozložení na splátky, popřípadě v žádosti o prominutí daně (usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, nález ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, N 3/76 SbNU 63, bod 36). Stěžovatelka navíc likvidační povahu, respektive rdousící efekt spojovala s výhradami proti věcnému posouzení její daňové povinnosti, avšak již Nejvyšší správní soud stěžovatelce v bodě 29 napadeného rozsudku vysvětlil, že tímto způsobem případnou likvidační povahu daně zohledňovat nelze. Ústavní soud k tomu již jen stručně doplňuje, že správní soudy podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatelkou uplatněné náklady nesplňují podmínku časové souvislosti pro jejich daňovou uznatelnost ve zdaňovacím období roku 2015. Stěžovatelka proti jejich závěrům v tomto směru nepředkládá žádnou konkurující argumentaci (natož takovou, která by dosahovala ústavní roviny).

Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.