I.ÚS 2513/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2513/13 ze dne 12. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evy Novákové, zast. JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2013, č.j. 29 Cdo 414/2012-152, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.10.2011, č.j. 7 Cmo 5/2011-116, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lidového bytového družstva Vyšehrad I, sídlem ul. 5. května 58/856, Praha 4 a Jaroslava Nováka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pro porušení práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny extrémním rozporem při aplikaci a výkladu jednoduchého práva v nesporném řízení o určení členství v bytovém družstvu, zvláště při aplikaci ustanovení § 132 obč. soudního řádu (odepření prokázaného členství v bytovém družstvu právního předchůdce vyčleněného bytového družstva) a při aplikaci a výkladu ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., § 134 obč. zákoníku a § 126 odst. 1 obč. zákoníku (dispozitivnost ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. s vyloučením převodu členství z převádějícího bytového družstva na přejímající bytové družstvo dohodou se souhlasem člena po vzniku vyčleněného bytového družstva, případně vyloučení dobré víry na základě písemného protokolu o převodu členství na vyčleněné družstvo) tak, že tím došlo k zásahu do práva na pokojné užívání majetku jeho odnětím věcně nesprávným usnesením soudu II. stupně. K meritu věci uvedla, že usnesením vrchního soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně (Městského soudu v Praze, dále jen "městský soud"), kterým byl zamítnut její návrh na určení, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou společnými členy prvního vedlejšího účastníka, in eventum pro případ neexistence společného členství určení, že druhý vedlejší účastník je členem prvního vedlejšího účastníka. Po citacích z obou napadených usnesení stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení základních práv. Navazují na nespornou skutečnost, že v roce 1987 bylo druhému vedlejšímu účastníkovi poskytnuto přístřeší v domě právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka, které se mělo podle stěžovatelky transformovat na nájem nemovitosti (bytu) ve smyslu § 663 obč. zákoníku, byla tak splněna podmínka vymezená v § 29 zák. č. 72/1994 Sb., tudíž na základě písemné dohody mezi původním bytovým družstvem a vyčleněným bytovým družstvem (prvním vedlejším účastníkem) byl druhý vedlejší účastník v dobré víře, že je členem tohoto družstva. Z těchto důvodů se stěžovatelka dovolává vydržení členského podílu v bytovém družstvu (běh vydržecí lhůty měl začít nejpozději uzavřením protokolu o finančním vyrovnání mezi bytovými družstvy a skončit uplynutím čtyř let). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti: Stěžovatelka se u městského soudu domáhala určení, že ona a druhý vedlejší účastník jsou společnými členy prvního vedlejšího účastníka, in eventum určení, že druhý vedlejší účastník je členem prvního vedlejšího účastníka. Návrh odůvodnila tím, že druhému vedlejšímu účastníkovi s rodinou bylo v roce 1987 za trvání manželství se stěžovatelkou poskytnuto přístřeší v konkrétním bytě v domě patřícím LBD Praha. Tvrdila, že v souvislosti s přidělením přístřeší se druhý vedlejší účastník v roce 1987 stal spolu s ní členem LBD Praha, které se později rozdělilo, mimo jiné, na LBD Praha 4 a z něho se vyčlenilo Lidové bytové družstvo Vyšehrad I (tj. první vedlejší účastník). Mezi těmito družstvy byla uzavřena dohoda o vypořádání majetku, práv a povinností a podle protokolu o finančním vyrovnání byli členové LBD Praha 4 bydlící v domě č.p. 856 převedeni na prvního vedlejšího účastníka, s výslovným uvedením druhého vedlejšího účastníka. Manželství stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka bylo v roce 1998 rozvedeno, dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozvedení manželé neuzavřeli, následně byla soudem uložena druhému účastníkovi povinnost byt vyklidit. Podle navrhovatelky se spolu se svým bývalým manželem stali v souladu s § 29 odst. 2 zák. o vlastnictví bytů společnými členy prvního vedlejšího účastníka a jsou jimi doposud. Oba byli členy LBD Praha 4 a společnými nájemci konkrétního bytu, a to přinejmenším na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy v letech 1992 až 1995, když po tuto dobu byt řádně a nerušeně užívali a za toto užívání platili předepsané nájemné a vyúčtované služby. I kdyby společnými nájemci bytu nebyli, stali se společnými členy prvního vedlejšího účastníka už na základě skutečnosti, že se LBD Praha 4 a první vedlejší účastník dohodli na tom, že se členy vyčleněného družstva stávají všichni členové LBD Praha 4, kteří užívají byty v domě č.p. 856 z jakéhokoliv důvodu, třeba jako přístřeší. A pro případ, že by tomu tak nebylo, tvrdila stěžovatelka vydržení společného členství v prvním vedlejším účastníkovi, protože po dobu více než tří roků byli společně s bývalým manželem v dobré víře, že jim společné členství náleží, přičemž jejich dobrá víra vycházela též z potvrzení LBD Praha 4 a z rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu druhého vedlejšího účastníka, ve kterém je uvedena jako členka prvního vedlejšího účastníka. Městský soud návrh zamítl v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že LBD Praha 4 mylně považovalo druhého vedlejšího účastníka za svého člena, takže nemohlo dojít k přechodu členství v souvislosti s vyčleněním prvního vedlejšího účastníka. Stěžovatelce a jejímu manželovi nesvědčilo právo nájmu k předmětnému bytu, protože jim byl přidělen jako přístřeší, tvrzení o konkludentním uzavření nájemní smlouvy stěžovatelka neprokazovala, naopak, přiznávala, že od roku 2002 s prvním vedlejším účastníkem uzavírala nájemní smlouvy vždy na dobu jednoho roku. Podle městského soudu nedošlo ani k vydržení společného členství, protože stěžovatelka s manželem nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim členství ve vyčleněném družstvu náleží; byli si vědomi toho, že nejsou nájemci bytu a postrádají nezbytnou podmínku vzniku členství ve vyčleňovaném družstvu, o členská práva se jinak nehlásili, neúčastnili se členských schůzí atd. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž napadala nesprávnou aplikaci institutu vydržení, a věcně nesprávnou aplikaci § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., setrvala i na dalších námitkách např. na konkludentním vzniku nájmu, a zdůrazňuje ty skutečnosti, od nichž mohla odvozovat dobrou víru, že jsou s manželem společnými členy právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka. Vrchní soud vymezil zásadní okolnost v dané věci, kterou je zjištění, zda stěžovatelce, příp. jejímu dřívějšímu manželovi, vzniklo členství v právním předchůdci prvního vedlejšího účastníka, či nikoliv. Podle odvolacího soudu se tak nestalo, poskytnutí přístřeší druhému vedlejšímu účastníkovi nepředstavovalo a představovat nemohlo členství v právním předchůdci prvního vedlejšího účastníka, ani potvrzení právního předchůdce nemohlo nahrazovat právní titul vzniku členství. Podrobně se odvolací soud zabýval výkladem § 29 zák. č. 72/1994 Sb. a jeho významem, na jehož základě zdůraznil, že pokud určitá osoba nebyla členem původního družstva, nemohla se v důsledku vyčlenění stát členem vyčleněného družstva, a to ani na základě dohody mezi družstvy. Upozornil, že konkludentní vznik nájmu nerušeným užíváním a řádným placením, nemohl nájemní vztah vzniknout. Obecně připustil vydržení členských práv a povinností, avšak uzavřel, že dobrá víra stěžovatelky, resp. jejího bývalého manžela nemohla být dána. Z těchto důvodů vrchní soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud neshledal přípustným (nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) a odmítl ho. Odkázal na svoje dřívější rozhodnutí, podle nichž dohoda o vypořádání majetku podle