I.ÚS 2529/15

Stěžovateli a jeho ženě se narodily tři děti - v únoru 1999 a v únoru 2007 chlapci a v červnu 2008 děvče. Od srpna 2014 spolu stěžovatel a matka jeho dětí nežili a o děti pečovali v tomto režimu - starší ze synů (tehdy 15 let) bydlel v pracovních dnech na internátě a o víkendech se dle svého přání stýkal s oběma rodiči; mladší ze synů (tehdy 7 let) a dcera (tehdy 6 let) trávili se stěžovatelem pondělí a středu odpoledne (sporadicky u něj i přespaly) a dále celý víkend každý lichý týden. V témže měsíci podala matka dětí k soudu návrh na úpravu poměrů k nezletilým pro dobu před a po rozvodu, přičemž žádala, aby byly děti svěřeny do její výlučné péče. Stěžovatel žádal svěření všech dětí do péče střídavé v periodicitě jednoho týdne.

O návrhu matky rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 9 Nc 380/2014-60. Staršího ze synů svěřil do střídavé péče obou rodičů a určil výši výživného (rozhodnutí v této části stěžovatel dále nenapadal, proto není dále v textu podrobněji rozebráno). Mladšího syna a dceru svěřil do výlučné péče matky, stěžovateli stanovil povinnost přispívat měsíčně 1 500 Kč na výživu syna a 1 400 Kč na výživu dcery a dále zaplatit dlužné výživné ve výši 9 000 Kč pro mladšího ze synů a 8 400 Kč pro dceru. Při rozhodování o svěření do péče provedl soud dokazování výpověďmi obou rodičů, zprávami vedlejšího účastníka a výslechem staršího ze synů. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že mladšího ze synů a dceru svěřuje do péče matky proto, že si to samy děti přejí, je to v souladu s faktickým stavem a bude takto zachována stabilita výchovného prostředí. Tento rozsudek napadl stěžovatel v části, v níž se mladší syn a dcera (dále společně označováni jako "nezletilí") svěřují do péče matky a stěžovateli se určuje výživné a dluh na něm, odvoláním.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 5. 2015 č. j. 6 Co 717/2015-93. Rozhodnutí prvostupňového soudu v části, v níž se nezletilí svěřují do péče matky, a stěžovateli se určuje výživné, potvrdil a v části, v níž se stanovuje dluh na výživném, změnil tak, že tento (vzhledem k uplynulé době) zvýšil na 15 000 Kč pro mladšího ze synů a 14 000 Kč pro dceru. Učinil tak po doplnění dokazování zprávou základní školy o chování a prospěchu nezletilých proto, že z této zprávy vyplynulo, že příprava nezletilých na vyučování, pokud jsou u stěžovatele, "je téměř nulová", stěžovatel není schopen s nezletilými v případě jejich nemoci doplnit probíranou látku a domácí úkoly a o jejich prospěch se poprvé zajímal až poté, co proběhlo jednání u odvolacího soudu (odročené právě za účelem vyžádání si zprávy od základní školy). Naopak matka nezletilé na vyučování připravuje řádně a o prospěch a chování dětí se aktivně zajímá. Odvolací soud dále uvedl, že zjištění přání dítěte toliko prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí považuje vzhledem k nízkému věku dítěte za dostačující a že tedy zpracování znaleckého posudku nepovažuje za nutné. Nesvěření nezletilých do střídavé péče pak odvolací soud odůvodnil především potřebou nezatěžovat takto malé děti, z nichž jedno má navíc, dle zprávy základní školy i vyjádření rodičů, výchovné problémy, další změnou, a dále problematickou komunikací mezi stěžovatelem a matkou nezletilých. V závěru rozhodnutí pak odvolací soud (s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015) uvedl, že z občanského zákona nevyplývá priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče.

Obě rozhodnutí, tedy rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. 1. 2015 č. j. 9 Nc 380/2014-60 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2015 č. j. 6 Co 717/2015-93 napadl stěžovatel v částech, v níž svěřují nezletilé do péče matky a stěžovateli určují výživné a dluh na něm, včas podanou ústavní stížností.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv spatřuje v tom, že 1) nezletilí byly svěřeni do výlučné péče matky, ačkoliv neexistují objektivní překážky odvodňující vyloučení péče střídavé, přičemž nízký věk nezletilých, na nějž poukazoval odvolací soud, ani jejich přání vzhledem k jejich věku a k apriorní zaujatosti osoby, která jejich přání zjišťovala, vůči střídavé péči za takovou překážku považovat nelze; 2) v řízení nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy, a to důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie a důkaz zprávou psycholožky, kterou nezletilý navštívil v souvislosti s problémy s chováním. K prvému stěžovatel dále uvádí, že soudy pochybily, když vycházely z předpokladu, že v zájmu dětí je jejich svěření do výlučné péče matky, a po stěžovateli de facto požadovaly, aby tento předpoklad vyvrátil (navíc neprovedly jím navrhované důkazy), a když nereflektovaly skutečný stav péče o nezletilé, dle stěžovatele de facto odpovídající střídavé péči, a konstitutivně jej změnily ve prospěch výlučné péče matky a stěžovatele odkázaly toliko na rozšířený styk. Stran druhého bodu své argumentace stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud své rozhodnutí založil, namísto odborného znaleckého posudku, na zprávě třídní učitelky, z níž nadto vůbec nevyplývá, že by děti nemohly být svěřeny do střídavé výchovy.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Jindřichově Hradci a Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastníci řízení a Městský úřad v Jindřichově Hradci jako vedlejší účastník řízení.

Okresní soud v Jindřichově Hradci zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích zcela odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že rozhodoval tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmům nezletilých, a že zákon, rozeznávaje několik druhů péče, žádný z těchto druhů před jinými neupřednostňuje. Ústavní stížnost pak navrhl zamítnout.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelem napadaná rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a jsoucí v nejlepším zájmu nezletilých. Dále se vyjádřil k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel podotkl, že pracovnice vedlejšího účastníka označila při jednání odvolacího soudu střídavou péči za krátkodobý experiment. K tomuto zdůraznil, že se jedná o část závěrečného návrhu, která byla v celkovém kontextu míněna naprosto jinak, a že střídavou péči považuje za nevhodnou nikoliv obecně, nýbrž v tomto konkrétním případě, a to především vzhledem k přání nezletilých. Vedlejší účastník pak ústavní stížnost navrhl zamítnout.

K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 9 Nc 380/2014. Z tohoto spisu bylo zjištěno následující. Přání nezletilých bylo zjišťováno vedlejším účastníkem, a to osobním pohovorem s nezletilými, při němž bylo zjištěno, že obě mladší děti "by chtěly zůstat u mamky v A1, kde se jim líbí, a k taťkovi by chtěly do A2 jezdit" (l. 50). Vypracování znaleckého posudku navrhl právní zástupce otce při prvním jednání odvolacího soudu, a to za účelem zjištění, zda by pro nezletilé byla vhodná střídavá péče (l. 81). Dotázání psycholožky, kterou mladší ze synů navštívil v souvislosti s problémy s chováním, navrhl právní zástupce otce u odvolacího soudu proto, aby se zjistilo, co je příčinou jeho problémů ve škole (l. 87). Ze zpráv třídních učitelek nezletilých (l. 76-78) vyplývá, že pokud jsou nezletilí u stěžovatele, je domácí příprava na vyučování nedostatečná, a že se stěžovatel na jejich prospěch informoval poprvé až v dubnu 2015. K tomuto při jednání odvolacího soudu stěžovatel uvedl, že vyjádření není pravdivé, s nezletilými se do školy připravuje a na tom, že on bude chodit na sdružení ohledně staršího ze synů a matka ohledně mladšího ze synů a dcery, se domluvil s matkou (l. 86). Stěžovatel před oběma soudy opakovaně uváděl, že se s matkou nezletilých domluvil tak, že on bude hradit potřeby staršího ze synů a matka potřeby mladšího ze synů a dcery, kdy tyto dvě částky jsou stejné (poprvé l. 44). Vzhledem k této dohodě pak vedlejší účastník navrhl nestanovovat dlužné výživné (l. 70).

Stěžovatel byl vyzván k případné replice k zaslaným vyjádřením, této možnosti však nevyužil.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, přiložených listin i vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech okresního a krajského soudu neshledal.

Stěžovatelova ústavní stížnost, ačkoliv odkazuje na principy vyslovené v judikatuře Ústavního soudu ke střídavé péči, je v zásadě založena na jeho nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů o svěření nezletilých do péče matky. Je pravdou, že střídavá péče by měla být pravidlem, nikoliv výjimkou [bod 42 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], respektive že článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch těch forem péče, v rámci nichž o dítě pečují oba rodiče (bod 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Jak si Krajský soud v Českých Budějovicích správně povšiml, priorita střídavé péče, není-li pro nesouhlas rodičů společná péče možná, nevyplývá ze zákona, avšak je zakotvena v Listině, právě zmíněných lidskoprávních mezinárodních smlouvách a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na niž oba výše zmíněné nálezy rozsáhle odkazují). Nicméně presumpce střídavé péče vzniká toliko tehdy, jeví-li oba rodiče (popřípadě jiné osoby usilujících o svěření dítěte do jejich péče) upřímný zájem o svěření dítěte do své péče a jsou-li u nich srovnatelnou měrou naplněna (také) kritéria, jež je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nutno vždy zohlednit. Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [viz body 18 až 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. V právě projednávaném případě však, jak přesvědčivě odůvodnil odvolací soud, již třetí z kritérií nebylo u stěžovatele naplněno měrou, která by byla srovnatelná s mírou jeho naplnění u matky nezletilých. Proto presumpce ve prospěch střídavé péče v tomto případě ani nevznikla a nebylo ji z tohoto důvodu nutné vyvracet (pro úplnost, k možným důvodům vyvrácení této presumpce viz bod 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.

Co se pak týče toho, že se stěžovatel domnívá, že obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická, přehledná a celkově ústavně uspokojivá odůvodnění, z nichž je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů obecné soudy učinily a jak věc právně posoudily. Pokud nebylo vyhověno některým stěžovatelovým důkazním návrhům, vzneseným v pozdějších fázích soudního řízení, pak toto nevyhovění krajský soud přesvědčivě odůvodnil.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Závěrem si Ústavní soud dovoluje stěžovateli připomenout, že soudy, které o svěření nezletilých do péče jejich matky s osobní znalostí jeho i její osoby rozhodovaly, do budoucna nevyloučily (což by ani nebylo možné) změnu takového řešení, a to zejména s ohledem na věk nezletilých a současný široký styk stěžovatele s nimi. Je proto jen na stěžovateli, zda se mu v budoucnu podaří prokázat, že zejména výše uvedená kritéria naplňuje srovnatelně s matkou nezletilých, či lépe, zda se mu v zájmu nezletilých podaří s jejich matkou najít takové porozumění, které jim umožní se o otázkách souvisejících s péčí o ně dohodnout. Jedním z projevů dobré rodičovské péče o děti je i řádné plnění vyživovací povinnosti k dětem.