I.ÚS 2540/25 – Ústavní soud

I.ÚS 2540/25 ze dne 4. 2. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra, o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Veronikou Odrobinovou, advokátkou, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 420/2025 ze dne 26. 6. 2025 a sp. zn. 61 To 421/2025 ze dne 26. 6. 2025 a usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz č. j. NCOZ-5294-336/TČ-2024-412401-F ze dne 4. 3. 2025 a č. j. NCOZ-5294-334/TČ-2024-412401-F ze dne 4. 3. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížnosti stěžovatelky projednávané původně pod sp. zn. II. ÚS 2539/25 a I. ÚS 2540/25 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 24. 9. 2025 ke společnému řízení. 3. Napadenými usneseními Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán") byly podle § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech stěžovatelky, a to až do výše způsobené škody 416 820 019 Kč, včetně příslušenství a peněžních prostředků na účty dodatečně došlých, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto peněžní prostředky byly získány trestným činem. K tomuto zajištění peněžních prostředků stěžovatelky došlo v rámci trestního řízení vedeného policejním orgánem proti obviněnému R. P. (dále jen "obviněný") pro podezření ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. 4. Proti usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadenými usneseními zamítl jako nedůvodné. 5. Ve vztahu k napadeným usnesením policejního orgánu stěžovatelka namítá, že se nezabývají tím, zda má obviněný dispoziční právo k zajištěným prostředkům, a zda tak hrozí jejich zneužití. Policejnímu orgánu vytýká, že při hodnocení její ekonomické situace vycházel jen z výsledků jejího hospodaření a nezohlednil potenciál růstu. Usnesení policejního orgánu podle ní neodůvodňují, proč by platby, jež jsou v nich identifikovány, měly být s vyšší pravděpodobností platby, jejichž předmětem je převod výnosů z trestné činnosti, ani zda jsou zajištěné prostředky těmi, které obdržela od obviněného. Poukazuje na to, že napadená usnesení jsou téměř identická s dalšími usneseními, jimiž v dané trestní věci došlo k zajištění majetku. Stěžovatelka dále namítá, že zajištění bylo provedeno mnohonásobně vyšší oproti souhrnu identifikovaných plateb. Extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů se skutkovými zjištěními spatřuje v tom, že usnesení policejního orgánu odůvodňuje zajištění peněžních prostředků i platbami, které nikterak nesouvisí s obviněným. 6. Ve vztahu k napadeným usnesením městského soudu stěžovatelka namítá, že jsou nedostatečně odůvodněna, když se konkrétními vznesenými námitkami zabývají jen ve dvou bodech. Poukazuje zejména na to, že se městský soud nevypořádal s její námitkou, že obviněný není vůči ní ovládající osobou, a identifikuje i další námitky obsažené v jejích stížnostech proti usnesením policejního orgánu, které městský soud podle jejího názoru nijak nevypořádal. 7. Stěžovatelka tvrdí, že není společností, do níž obviněný uložil své prostředky a nikterak s nimi dále nenakládal, a že má podnikatelský záměr a plán. Uvádí, že v důsledku zajištění peněžních prostředků došlo fakticky k nucenému omezení její podnikatelské činnosti a oslabení důvěry u jejích obchodních partnerů, přičemž v případě pokračování zajištění může dojít i k jejímu zániku. Provedené zajištění považuje za nepřiměřený zásah do práv svých i práv dalších osob na ochranu vlastnictví. Poukazuje na to, že podstatná část jejích finančních prostředků pochází od druhého společníka J. Č., takže dalším trváním zajištění vzniká škoda nejen jí, ale i tomuto společníkovi a také jejím věřitelům. 8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. 9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013]. 10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. 11. Ústavní soud musí úvodem připustit, že městský soud v napadených usneseních jen velmi stručně a vágně reagoval na námitky, jež stěžovatelka uváděla ve svých stížnostech proti usnesením policejnímu orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice zjevně odkazuje na jiná usnesení (hovoří v ní totiž o tom, že usnesení mají 28 bodů, což není pravda, neboť obě napadená usnesení městského soudu obsahují pouze 15 bodů), to ale nic nemění na tom, že se městský soud ve větší části svého odůvodnění omezil na konstatování obecných pravidel pro rozhodování o zajištění či na přepis okolností již obsažených v usneseních policejního orgánu. 12. Ústavní soud však již mnohokráte deklaroval, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04 ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 4385/12 ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2684/14 ze dne 23. 9. 2014 a další). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015 (N 212/79 SbNU