Ústavní soud I.ÚS 257/25

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a vyslovení, že tímto rozhodnutím jakož i postupem Policie České republiky při realizaci dodání stěžovatelky do výkonu trestu bylo porušeno její právo na rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. Stěžovatelka také navrhla své propuštění z výkonu trestu do okamžiku, než bude pravomocně rozhodnuto o jejích návrzích.

Stěžovatelka namítá, že okresní soud vydal příkaz k dodání do výkonu trestu, ačkoli byla vznesena námitka "podjatosti soudu i soudce", o níž nebylo rozhodnuto. Stejně tak nebylo rozhodnuto o jejím návrhu na odklad výkonu trestu, z čehož dovozuje, že se výkon trestu odkládá "do okamžiku pravomocného rozhodnutí o návrhu". Stěžovatelce navíc nebyla doručena výzva k nástupu trestu, dle níž měla nastoupit dne 16. 12. 2024. Soud dále podle stěžovatelky nevzal v potaz, že je matkou dvou nezletilých dětí, které jsou na ní stoprocentně závislé. V okamžiku, kdy došlo k realizaci dodání do výkonu trestu, byly děti ve škole a postarat se o ně museli kamarádi stěžovatelky a jejich otec, který s nimi v tu dobu nebydlel. Stěžovatelka též namítá, že za účelem realizace dodání do výkonu trestu byla "vylákána" na policejní služebnu pod záminkou, že má pouze něco podepsat a poté půjde domů, přičemž následně "došlo k omezení její osobní svobody mimo rámec doručování stanovené trestním řádem".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudek krajského soudu (jako soudu odvolacího) č. j. 14 To 82/2024-419 ze dne 12. 6. 2024, jímž byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody, byl vyhlášen za její přítomnosti již dne 12. 6. 2024. Výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody pak byla stěžovatelce doručena 11. 7. 2024. Tuto výzvu nesplnila, nástupu se vyhýbala několik měsíců (během nichž například soudu začala tvrdit, že je těhotná, a zároveň znemožňovala ověření tohoto tvrzení), až musela být do výkonu trestu dodána policejním orgánem. Na povinnost nastoupit do výkonu trestu přitom byla i v mezidobí soudem opakovaně upozorňována, její argumentace, že nejdříve musí zajistit, aby bylo postaráno o její děti, je tak těžko pochopitelná, neboť na to měla takřka půl roku (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2611/20 ze dne 15. 3. 2021). O děti se ostatně dle ústavní stížnosti postaral jejich otec, což je jeho zákonnou povinností, ať už s nimi zrovna žil, či nikoli.

Na povinnosti stěžovatelky nastoupit do výkonu trestu, resp. na oprávněnosti soudu vydat napadený příkaz, nic nemění ani její poslední návrhy na odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Jak Ústavní soud vysvětlil v nálezu sp. zn. III. ÚS 2944/16 ze dne 31. 1. 2017 (N 20/84 SbNU 233), pokud má předseda senátu za to, že není namístě odsouzenému vyhovět, pak pouze přípisem, který není rozhodnutím, vyzve odsouzeného, aby při nástupu do výkonu trestu předal podklady o svém zdravotním stavu věznici. V tomto případě se tak žádné rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost, nevydává.

Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nelze za daných okolností spatřovat ani v tom, že okresní soud nejdříve vydal příkaz k dodání do výkonu trestu a až následně rozhodl o tom, že soudkyně JUDr. Jitka Papežová, Ph.D., není vyloučena z vykonávání úkonů daného trestního řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1712/23 ze dne 14. 2. 2024, v němž Ústavní soud řešil situaci, kdy o návrhu na své vyloučení soudkyně rozhodla až po vydání odsuzujícího rozsudku). Orgány činné v trestním řízení mají povinnost vést řízení efektivně a v souladu se zásadou procesní ekonomie (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1269/23 ze dne 18. 7. 2023). Jakkoli má stěžovatelka právo podávat v rámci trestního řízení různé návrhy, včetně návrhu na rozhodnutí o vyloučení soudce, nemůže zároveň očekávat, že tyto návrhy paralyzují jakoukoli další činnost soudu v její věci, resp. že jimi může donekonečna oddalovat plnění svých povinností. Soud stěžovatelce přípisem sdělil, že nenastoupí-li do výkonu trestu do 16. 12. 2024, bude vydán příkaz k jejímu dodání do výkonu trestu. Postupoval tak poté, co stěžovatelka po dobu několika měsíců dobrovolně svou povinnost nastoupit do výkonu trestu neplnila. Pokud v reakci na daný přípis stěžovatelka v sobotu dne 14. 12. 2024 náhle podala námitku podjatosti soudce, nelze postupu soudu, který navzdory tomu již vydání napadeného příkazu dále neoddaloval, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti nijak nevysvětluje, jaký vliv by v podmínkách posuzované věci na její postavení (resp. na její ústavně zaručená práva) mělo, pokud by pořadí vydání obou rozhodnutí (tedy napadeného příkazu a rozhodnutí o nevyloučení soudce) bylo opačné. O vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 31 odst. 1 trestního řádu totiž rozhoduje orgán, kterého se možné důvody vyloučení týkají; proti jeho rozhodnutí pak sice lze podat stížnost, ta ale nemá odkladný účinek. Zásadní význam by samozřejmě z hlediska práv stěžovatelky mělo, pokud by napadený příkaz vydal soudce, který byl vyloučen, resp. který vyloučen být měl. V tomto směru však stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné argumenty nepředkládá.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelce byla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných práv ani v samotné realizaci napadeného příkazu policejním orgánem. Na tom by nemohlo nic změnit ani údajné konstatování policejního vyšetřovatele, že jakmile stěžovatelka podepíše jeden dokument, půjde domů; o povinnosti nastoupit k výkonu trestu rozhoduje soud a stěžovatelka si byla jeho rozhodnutí dobře vědoma.

Stěžovatelčin poukaz na její národnost je irelevantní, ostatně stěžovatelka sama z ní nic k obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nedovozuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.