I.ÚS 2576/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. července 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, a to v intencích čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").

Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím ve věci obviněného stěžovatele a M. Z., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 167/2017, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2018 návrh obviněných na odnětí a přikázání věci a rozhodl tak, že podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se věc Městskému soudu v Brně neodnímá a dále podle stejného ustanovení se pro řízení o opravných prostředcích odnímá Krajskému soudu v Brně a přikazuje se k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že závěry učiněné Nejvyšším soudem neshledává za dostatečné a přesvědčivé. Podle názoru stěžovatele tyto názory implikují, že skutečnosti, o které stěžovatel opírá svůj návrh na delegaci, nejsou svou povahou výjimečné, přičemž stěžovatel je přesvědčen o existenci důležitých důvodů pro postup podle § 25 trestního řádu. Zdůraznil, že je soudcem Krajského soudu v Brně, který je odvolacím soudem Městského soudu v Brně a tato skutečnost je proto důvodem pro delegaci.

Stěžovatel má za to, že trestní stíhání soudce je z povahy věci nepochybně jev výjimečný a významná je rovněž skutečnost, že je stíhán soudce Krajského soudu v Brně, přičemž v prvním stupni věc projednává krajskému soudu podřízený Městský soud v Brně. Úvaha Nejvyššího soudu je tak podle tvrzení stěžovatele povrchní, nezohledňuje namítané právně relevantní aspekty věci a je výrazem extrémního formalismu a libovůle.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Garance nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle § 25 trestního řádu. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srov. nálezy ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191) a usnesení ze dne 30. května 2017 sp. zn. II. ÚS 1370/17, ze dne 17. října 2017 sp. zn. I. ÚS 2990/17 a ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. III. ÚS 3371/16].

Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že není sporu o tom, že Městský soud v Brně je místně i věcně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněných. Stěžovatel není soudcem Městského soudu v Brně, tedy se nejedná o soudce činného u soudu, který věc rozhoduje v prvním stupni. Pokud má stěžovatel na základě uvedených důvodů za to, že žádný ze soudců Městského soudu v Brně není schopen v jeho trestní věci nestranně rozhodovat, není možné jeho zcela nekonkrétní argumenty akceptovat a na jejich základě věc odejmout příslušnému soudci. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že ani skutečnost, že jeden obviněný je činný jako soudce Krajského soudu v Brně a druhý je činný jako advokát v obvodu působnosti tohoto soudu, nemůže automaticky znamenat, že celý městský soud není schopen v jejich věci spravedlivě a nestranně rozhodnout. Je nutno akceptovat skutečnost, že mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům. Nejvyšší soud v námitkách stěžovatele neshledal nic, co by nasvědčovalo v současné fázi probíhajícího trestního řízení pochybnostem o objektivnosti a nestrannosti Městského soudu v Brně.

Na druhé straně Nejvyšší soud s ohledem na možnou podjatost soudců Krajského soudu v Brně shledal důležité důvody pro odejmutí věci tomuto soudu ve smyslu § 25 trestního řádu, a to nejen pro rozhodnutí o stížnostech obviněných proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2018 sp. zn. 12 T 167/2017, ale také v každém dalším případě, kdy by měl ve věci tento krajský soud rozhodovat jako soud druhého stupně.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.