I.ÚS 2593/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2593/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šupicha, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 248/2024-20 ze dne 3. července 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Městský úřad Chotěboř, oddělení územního plánování, GIS a památkové péče (dále jen "správní orgán"), vydal dne 10. 7. 2023 závazné stanovisko (rozhodnutí) podle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 12. 2023, ve kterém dospěl k závěru, že z hlediska zájmů památkové péče je montáž fotovoltaické elektrárny na domu ve vlastnictví stěžovatele (na adrese X) nepřípustná. Toto rozhodnutí následně vedlejší účastník potvrdil, jeho rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 3. 2024 jako nepřezkoumatelné. Krajský soud zavázal vedlejšího účastníka k provedení testu proporcionality mezi veřejným zájmem na zachování památkové hodnoty dané lokality a veřejným zájmem na ochraně životního prostředí a na výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2024 vedlejší účastník rozhodnutí správního orgánu opětovně potvrdil, neboť stavební záměr by znamenal neproporcionální zásah do veřejného zájmu na památkové ochraně při současném minimálním přínosu pro životní prostředí. Vedlejší účastník konstatoval, že montáž fotovoltaických panelů na jedné nemovitosti sleduje dosažení pouze vlastního ekonomického zájmu a jen v malé míře může mít potenciálně kladný vliv na životní prostředí. 3. Stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka byla zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 9. 2024. Krajský soud konstatoval, že při posuzování přípustnosti instalace několika panelů na střechu domů v památkové zóně jde o vyvažování vlastnického práva vlastníka domu na jedné straně a veřejného zájmu na ochraně památek na druhé straně a že při tom veřejný zájem na ochraně životního prostředí a na výrobě energie z obnovitelných zdrojů hraje u malých výroben elektřiny pouze okrajovou roli. 4. V kasační stížnosti namítal stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, nezákonnost a vady řízení. Tvrdil, že nebyl konkretizován význam objektu pro historické hodnoty památkové zóny Chotěboř, nebyl proveden řádný test proporcionality a nebyl vymezen takový výkon fotovoltaické elektrárny, při němž by byl veřejný zájem na výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů považován za dostatečný ve vztahu k veřejnému zájmu na ochraně památek. 5. Napadeným rozhodnutím byla stěžovatelova kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník se poměřování veřejných zájmů řádně věnoval a shledal převažující zájem na ochraně památkových hodnot. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že správní soudy i správní orgány omezují výkon jeho vlastnického práva, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť zákon č. 20/1987 Sb. nestanoví za nucené omezení vlastnického práva k nemovitostem vyjmenovaným v § 14 odst. 2 žádnou náhradu. Vysvětluje, že vlastníkům nemovitostí, které jsou kulturními památkami, může obec, kraj nebo stát poskytnout příspěvek na zvýšené náklady spojené s péčí o kulturní památku (§ 16 zákona č. 20/1987 Sb.), u vlastníků nemovitostí v památkových zónách však zákon takovou možnost nepřipouští. Stěžovatel z toho vyvozuje, že zákon je v rozporu s Listinou, a tvrdí, že již v řízení před krajským soudem navrhoval posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem. 7. Stěžovatel namítá, že správní soudy ani správní orgány nepřihlédly ke kritériím vymezeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 43/2009-52 ze dne 13. 8. 2009 a omezily stěžovatelovo vlastnické právo způsobem zcela nepřiměřeným významu, který má jeho nemovitost z hlediska památkové ochrany. 8. Stěžovatel postrádá v napadeném rozhodnutí jakékoliv racionálně podložené úvahy, z nichž by bylo patrné, proč mu vedlejší účastník nevyhověl. Ani Nejvyšší správní soud se podle něj nevyrovnal s existencí dvou navzájem protikladných veřejných zájmů na ochraně životního prostředí a na památkové ochraně. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 A 23/2022-103 ze dne 28. 3. 2023 stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí vedlejší účastnice není patrné, které skutečnosti vzala ve prospěch vlastnického práva a které ve prospěch veřejného zájmu na ochraně památek a který z těchto dvou zájmů převážil. Dále ve správních rozhodnutích absentuje popis reálných hodnot objektu stěžovatele a památkové zóny jako celku a zhodnocení, jak by fotovoltaické panely poškodily tyto hodnoty. Upozorňuje, že ve skutkově obdobných případech již správní orgán několikrát rozhodl kladně a jednu instalaci fotovoltaické elektrárny povolil i vedlejší účastník. 9. Závěrem stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 188/2012-25 ze dne 13. 3. 2013, podle něhož nelze připustit, aby omezení z důvodu památkové ochrany znamenalo pro vlastníka významnou trvalou ekonomickou újmu. Touto újmou má být podle stěžovatele nemožnost instalace fotovoltaických panelů. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Nejvyšší správní soud se se stěžovatelovými argumenty dostatečně a přesvědčivě vypořádal. 12. K námitce omezení stěžovatelova vlastnického práva bez jakékoliv náhrady Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny připouští nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Toto ustanovení však nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Obsah ústavně garantovaného práva vlastnit majetek totiž není bezbřehý a podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení. To znamená, že zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu. Nucené omezení vlastnického práva, jakož i vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení [stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]. Již krajský soud ve svém rozsudku stěžovateli vysvětlil, že o omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 se nejedná v případech, kdy stavební záměry kolidují s normami veřejného práva a nemohou být povoleny. Proto v takových případech vlastníkům nenáleží za taková omezení náhrada. Krajský soud ve svém rozhodnutí upozornil na čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. K tomu Ústavní soud dodává, že takovým zákonem chráněným zájmem je i ochrana památkových zón podle zákona o památkové péči, který obsahuje veřejnoprávní omezení vlastníků nemovitostí patřících do památkových rezervací. Stěžovatel namítá, že je jako vlastník nemovitosti nacházející se v památkové zóně diskriminován oproti vlastníkům nemovitostí, které jsou kulturní památkou, neboť mu na rozdíl od vlastníků kulturních památek nenáleží příspěvek na zvýšené náklady spojené s péčí o kulturní památku. St