I.ÚS 2608/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2608/11 ze dne 30. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojen Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Lenky Veverkové, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská ul. 121/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Ad 36/2011-118 ze dne 9. června 2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 33/2011 ze dne 7. dubna 2011, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a 1) Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci, se sídlem v Olomouci 9, Vejdovského 988/4, Hodolany, 2) Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem došlým Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. Stěžovatelka tvrdila, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, a její jednání bylo posouzeno v rozporu se zákazem retroaktivity sankčních norem, stanoveným čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť se soudy nevypořádaly se všemi "argumentačními tvrzeními" a Nejvyšší správní soud citoval ve svém rozhodnutí znění textu zákona v podobě, které bylo účinné až v době po událostech, jež se staly předmětem správního a soudního řízení. II. 3. Ústavní soud, maje k dispozici napadená rozhodnutí, jakož i další listiny poskytnuté stěžovatelkou, nepovažoval za nutné vyžádat si příslušný soudní spis, neboť tvrzené skutečnosti, pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné, jsou s těmito podklady ve shodě. 4. Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Prostějově ze dne 7. 1. 2008, č. j. PVB-28/2008-82, jímž byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce ode dne 19. 11. 2007. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 4 Cad 67/2009-54 ze dne 7. 10. 2010 stěžovatelce vyhověl a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podalo Ministerstvo práce a sociálních věcí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem č. j. 3 Ads 33/2011-90 ze dne 7. 4. 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a pro další rozhodování zavázal Městský soud v Praze svým právním názorem. Městský soud v Praze pak při jeho respektování ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 4 Ad 36/2011-118 ze dne 9. června 2011, který stěžovatelka napadla ústavní stížností. 5. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012 stanovilo, že ústavní stížnost byla nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval; to neplatilo pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, byla kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatilo, bylo-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Argumentem a minori ad maius (od menšího k většímu, tzn. platí-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost významnější), nemusela-li by stěžovatelka vyčerpat mimořádný opravný prostředek, jenž mohl být jako nepřípustný odmítnut z důvodů závisejících na uvážení soudu, nemusela podat proti v pořadí poslednímu rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost, neboť ta byla nepřípustná již ze zákona. 6. Z poskytnutých listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako uchazečka o zaměstnání převzala dne 15. 11. 2007 doporučenku na místo pomocné dělnice v průmyslu u zaměstnavatele Penam, spol. s r.o. Prostějov. Stěžovatelka po výběrovém řízení předložila úřadu práce doporučenku, ve které zástupce zaměstnavatele uvedl, že stěžovatelka nebyla přijata do zaměstnání z důvodu péče o domácí zvířata. Na základě tohoto sdělení zahájil úřad práce řízení ve věci vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání. Z listiny nazvané "záznam z výběrového řízení" ze dne 7. 12. 2007 zaměstnanci úřadu práce, kteří se spolu se stěžovatelkou výběrového řízení zúčastnili, uvedli, že se stěžovatelka na otázku zaměstnavatele, zda má o místo zájem, sdělila, že má špatnou dopravní dostupnost do zaměstnání [v té době stěžovatelka bytem H., vzdálenost od P. po silnici 29 km, k nejbližší železniční stanici K., odkud jezdí vlaky do P. cca. každou hodinu, 11 km; hromadnými dopravními prostředky trvá jednosměrná cesta cca. 1 hodinu (pozn. Ústavního soudu)]. Zaměstnavatel jí vzápětí nabídl ubytování na ubytovně v P. Stěžovatelka uvedla, že o ubytování nemá zájem, protože pečuje o domácí zvířata - psa. Na základě této informace nedošlo ke vzniku pracovněprávního vztahu a tento důvod také obsahovala vyplněná doporučenka do zaměstnání. Správní orgán prvního stupně pak stěžovatelku podle § 30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a § 31 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb. vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce ode dne 9. 11. 2007 a Ministerstvo práce a sociálních věcí odvolání stěžovatelky zamítlo a toto rozhodnutí potvrdilo. 7. Ke stěžovatelkou podané žalobě Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatelce nebylo prokázáno, že by "jiným" jednáním zmařila nástup do zaměstnání, neboť jí nebylo lze vytýkat, že zmínila i své osobní problémy a uvedla je při jednání o přijetí do zaměstnání. Podle tohoto soudu není možné osobní život oddělovat od zaměstnání, jak je zřejmé i z výčtu vážných důvodů uvedených v § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., byť péče o psa není důvodem, který by bylo možno podřadit pod důvody v uvedeném ustanovení. Fakt, že stěžovatelka tuto skutečnost při výběrovém řízení zmínila, bylo nutno respektovat už s ohledem na to, že bylo její povinností poskytnout péči zvířeti, které bylo v jejím vlastnictví, a proto stěžovatelce vyhověl. 8. Ke kasační stížnosti Ministerstva práce a sociálních věcí Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu zrušil s tím, že s vedením v evidenci uchazečů nejsou spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni plnit. Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí, ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Smysl zákona o zaměstnanosti viděl Nejvyšší správní soud v tom, že se podaří správnímu orgánu zprostředkovat zaměstnání, uchazeč jej získá a tím se naplní účel, pro který byl v evidenci úřadu veden. Jinými slovy, potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání, což znamená, že se uchazeč musí o zprostředkování zaměstnání skutečně aktivně ucházet, a to již v zaměstnavatelem vyhlášeném výběrovém řízením, které je předpokladem pro nástup do zaměstnání. Doplnil, že úřad práce uchazečům nezajišťuje zaměstnání, které by jim komplexně vyhovovalo, postačí, že je limitováno kritériem vhodnosti podle § 20 zákona č. 435/2004 Sb. K tomu však podle Nejvyššího správního soudu musí přistoupit takové urovnání poměrů uchazeče, včetně chovu domácích zvířat, které by vůbec umožnilo vykonávat zprostředkované zaměstnání, přičemž toto přizpůsobení je plně v dispozici uchazeče a nemůže vést k tomu, aby stav spojený s péčí o domácí zvířata (psa), který by ve svém důsledku mohl vést k nepřijetí uchazeče, byl akceptován jako svého druhu závažný důvod, jehož existence by v posuzované věci vylučovala možnost zmaření nástupu do zaměstnání. Nepřímo vyjádřený nezájem stěžovatelky o nástup do vhodného zaměstnání bez vážných důvodů [§ 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.], opírající se o tvrzenou péči o psa, je nutno chápat jako určitou negaci jejího původního vyjádření, že požaduje zprostředkování zaměstnání a že jí v době podání žádosti nebrání žádné skutečnosti v nástupu do zaměstnání. Nejvyšší správní soud uzavřel, že by se uchazeč o zaměstnání měl zdržet uvádění důvodů, jež by mohly vést k nepřijetí do zaměstnání vyjma důvodů podle § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.