I.ÚS 2660/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2660/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. května 2022 č. j. 1 KZN 1504/2022-24, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 10. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 31. 3. 2022 č. j. KRPB - 187410-145/TČ-2019-060240, bylo podle § 159a odstavce 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odloženo podezření z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a z přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písmeno a) trestního zákoníku, jichž se měl dopustit podezřelý J. H. (dále jen "podezřelý") tím (zkráceně uvedeno), že dne 18. 8. 2019 v Brně, v areálu Brněnských veletrhů, bezdůvodně a před větším počtem dalších návštěvníků fyzicky napadl stěžovatele, a to tak, že ho zezadu chytil za pravou ruku, kterou mu vypáčil za záda a druhou ho zepředu chytil za kloub ruky a zatáhl za něj, čímž mu způsobil zranění kloubu pravé ruky, konkrétně zlomení hákovitého výběžku loketní kosti v oblasti loketníku kloubu pravé ruky, přičemž toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a omezení v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů. 3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel coby poškozený stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce krajského státního zastupitelství") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupce krajského státního zastupitelství shledal, že rozhodnutí policejního orgánu jako věcně správné obstojí, ač vykazuje nedostatky z pohledu § 134 odst. 2 trestního řádu, neboť policejním orgánem nebyla respektována zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Zdůraznil, že ve věci byl opatřen obsáhlý důkazní materiál, ale nebyl vytvořen dostatečný podklad pro aplikaci procesního postupu podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Podle státního zástupce krajského státního zastupitelství výsledky provedeného prověřování důvodně neoprávnily policejní orgán k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, proto bylo možno považovat jeho rozhodnutí o odložení věci za adekvátní způsob vyřízení věci. 4. K podnětu stěžovatele přezkoumala danou věc v rámci výkonu dohledu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství"), která vyrozuměním ze dne 22. 7. 2022 č. j. 1 VZN 272/2021-47 stěžovateli sdělila, že jeho podnět vyhodnotila jako důvodný (šlo již o druhý podnět stěžovatele k výkonu dohledu v téže věci - již v minulosti byla věc k pokynu vrchního státního zastupitelství vrácena krajskému státnímu zastupitelství, resp. posléze policejnímu orgánu k doplnění prověřování). Usnesení policejního orgánu nebylo podle státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství řádně odůvodněno v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu. Ač státní zástupce krajského státního zastupitelství na toto pochybení v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal a následně se tento nedostatek pokusil zhojit hodnocením vlastním, toto podle ní nebylo možno považovat za komplexní. Zdůraznila, že státní zástupce krajského státního zastupitelství se nezabýval obrazovým materiálem pořízeným z místa činu podezřelým ani vyjádřením svědků, nezhodnotil rozpor ve svědeckých výpovědích, nezabýval se nesrovnalostmi v alibi poskytnutém podezřelému, neřešil nelogičnost výpovědí některých svědků atd. Státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství proto uzavřela, že hodnocení důkazního stavu státním zástupcem krajského státního zastupitelství není úplné a zčásti je i nesprávné. Konstatovala, že míru objasnění skutkového stavu prostřednictvím zákonně získaných důkazů považuje za dostatečnou, tedy umožňující zahájení trestního stíhání proti podezřelému. Závěrem dodala, že vrchní státní zastupitelství není nadáno v rámci výkonu dohledu přezkoumané rozhodnutí či jiná rozhodnutí ve věci zrušit a že vrchním státním zastupitelstvím bude dán podnět k postupu podle § 12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, podle kterého může nejvyšší státní zástupce nařídit, aby Nejvyšší státní zastupitelství nebo jím pověřené státní zastupitelství provedlo kontrolu skončených věcí, v nichž bylo příslušné státní zastupitelství činné, a uložilo v případě pochybení opatření k nápravě. K tomu podotkla, že jde o oprávnění mimořádné a fakultativní, kdy jeho uplatnění je plně závislé na úvaze nejvyššího státního zástupce. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že odůvodnění rozhodnutí státního zástupce krajského státního zastupitelství je nedostatečné, plytké a že se nevypořádává s jím uplatněnými námitkami k postupu policejního orgánu. Poukazuje na to, že státní zástupce krajského státního zastupitelství mu napadeným usnesením na jedné straně dal za pravdu v tom, že usnesení policejního orgánu vykazuje nedostatky z pohledu § 134 odst. 2 trestního řádu, ale na druhé straně jeho stížnost, ve které namítal nepřezkoumatelnost usnesení policejního orgánu z důvodu absence hodnocení důkazů, meritorně zamítl a proti nesprávnému postupu policejního orgánu nezasáhl. Usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství proto považuje za nepřezkoumatelné, resp. jeho odůvodnění za nedostatečné, kdy příslušný státní zástupce hodnotil toliko ty zjištěné skutečnosti, které svědčí podezřelému, přičemž tak navíc činí namísto policejního orgánu. Má za to, že policejní orgán i státní zástupce krajského státního zastupitelství rezignovali na povinnost vyhodnotit všechny skutečnosti zjištěné v rámci prověřovací činnosti, tedy i ty skutečnosti, které napovídají tomu, že se skutek stal tak, jak jej popsal on. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že byť stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení vyrozumění státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2022 č. j. 1 VZN 272/2021-47 coby konečného rozhodnutí v posuzované věci, je zřejmé, že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Současně je pochopitelné, že nenapadá konečné rozhodnutí ve věci, když mu tímto rozhodnutím bylo dáno za pravdu. 7. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovo