I.ÚS 2661/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2661/21 ze dne 9. 8. 2022 N 98/113 SbNU 157 Porušení práva na přístup k soudu v důsledku formalistického posouzení opodstatněnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.; poučovací povinnost soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Salače, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 33 Cdo 3571/2020-295, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 4 Co 183/2018-79 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 33 Cdo 3571/2020-295, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 4 Co 183/2018-79 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39 byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021 č. j. 33 Cdo 3571/2020-295, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 4 Co 183/2018-79 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 472/2014, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice z titulu neuspokojeného nároku na vydání náhradních pozemků, vyplývajícího z restitučního nároku stěžovatele. Této žalobě bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 7 C 472/2014-111 vyhověno a okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost uzavřít se stěžovatelem do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území Šestajovice do jeho vlastnictví. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a má nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které mu podle § 11 odst. 1 téhož zákona nemohou být vydány. Protože tento restituční nárok stěžovatele, který byl uplatněn již v roce 1992, dosud nebyl zcela uspokojen z důvodu liknavého přístupu vedlejší účastnice v rámci veřejných nabídek ve smyslu § 12 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dospěl okresní soud k závěru, že je namístě, aby stěžovateli byl přímo převeden shora uvedený náhradní pozemek. 4. Proti tomuto rozhodnutí se vedlejší účastnice odvolala. Krajský soud však rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné svým rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 395/2016-141 potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 1. 2017. 5. Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017 č. j. V-1690/2017-209 zamítl Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí vedena paní Libuše Zahrádková, která je rovněž oprávněnou osobou dle zákona o půdě a jejíž vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo zapsáno na základě jiného soudního rozhodnutí týkajícího se téhož pozemku s účinky vkladu ke dni 9. 1. 2017. 6. Vzhledem k právě uvedené skutečnosti podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 19 Co 395/2016-141 žalobu pro zmatečnost z důvodu dle § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Učinil tak s odůvodněním, že mu nesprávným postupem krajského soudu byla odňata možnost před soudem jednat, neboť ohledně vydání předmětného pozemku byla souběžně vedena dvě soudní řízení, na což vedlejší účastnice obecné soudy neupozornila, přičemž za nastalé situace při konkurenci dvou nabývacích titulů je vykonatelnost toho z nich, který byl vyhotoven a doručen později (tedy nabývacího titulu stěžovatele), zpochybněna. Restituční nárok stěžovatele tak přesto, že byl v řízení zcela úspěšný, na základě předmětného rozsudku nemůže být uspokojen, neboť vedlejší účastnice na něj nemůže vlastnické právo převést, protože jej v mezidobí již nabyla jiná oprávněná osoba. 7. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 19 Co 395/2016-MOP-39 zamítnuta. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel spatřuje zmatečnost ve skutečnosti, že jiný rozsudek, kterým byl předmětný pozemek vydán jiné oprávněné osobě, byl vyhotoven dříve než žalobou napadené rozhodnutí, v důsledku čehož bylo zmařeno uspokojení stěžovatelova restitučního nároku. Tato skutečnost však není podřaditelná pod důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, který stěžovatel uplatnil, neboť odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení (tj. před vydáním vlastního rozhodnutí ve věci), jímž soud znemožní účastníku realizaci jeho procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje, což však není tento případ. Stěžovateli bylo navíc žalobou pro zmatečnost napadeným rozhodnutím vyhověno, pročež nebyl k jejímu podání subjektivně legitimován. Krajský soud z těchto důvodů žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo usnesením vrchního soudu ze dne 6. 2. 2020 č. j. 4 Co 183/2018-79 jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 33 Cdo 3571/2020-295 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud jej neshledal přípustným. II. Argumentace účastníků 8. Rozhodnutí soudů všech stupňů, jimiž tyto rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní za přepjatě formalistický označil obecnými soudy provedený výklad § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož žaloba pro zmatečnost může být opodstatněná pouze v případě, že by se nesprávný postup odvolacího soudu projevil v samotném průběhu řízení, nikoli při (nebo po) vlastním rozhodování, a dále závěr obecných soudů, že stěžovatel coby v řízení ve věci samé úspěšný účastník, jehož návrhu ve věci samé bylo zcela vyhověno, není k podání tohoto opravného prostředku aktivně subjektivně legitimován. Stěžovatel naopak poukázal na skutečnost, že žalobou uplatnil svůj restituční nárok, který dosud nebyl zcela uspokojen, a to z důvodu liknavého přístupu vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu stěžovateli nezbylo než domáhat se uspokojení tohoto nároku cestou žaloby o nahrazení projevu vůle k přímému převodu náhradního pozemku. Této žalobě soudy sice zcela vyhověly, nicméně - jak posléze vyšlo najevo - vlastnické právo k předmětnému pozemku ještě předtím, než žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci, nabyla na základě jiného soudního rozhodnutí jiná oprávněná osoba, v důsledku čehož obecné soudy rozhodující ve věci stěžovatele zavázaly vedlejší účastnici k bezplatnému převodu pozemku, jehož však vedlejší účastnice již není vlastníkem. Považovat za dané situace rozhodnutí obecných soudů ve věci samé za vyhovující dle názoru stěžovatele nelze. Stěžovatel se dále ohradil proti názoru soudů všech stupňů, že postupem soudu ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu "je taková činnost soudu, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu". V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že k vydání konečného rozh