I.ÚS 2693/17

Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Kladně v usnesení ze dne 19. 5. 2017 č.j. 223 C 66/2015-313 rozhodl v právní věci žalobkyně Z. W. proti žalovanému J. W., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupenému stěžovatelem, že se mu jako ustanovenému zástupci přiznává částka 83 901 Kč. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 6. 2017 č.j. 28 Co 231/2017-324 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se stěžovateli za zastupování žalovaného přiznává 74 008 Kč.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že žalovaný, kterého jako advokát zastupoval, čelil nejprve žalobě o 95 000 Kč, kterou později žalobkyně rozšířila na částku 195 000 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo ukončeno zpětvzetím žaloby a jeho zastavením. Před soudem prvého stupně však trvalo takřka dva roky, přičemž žádný z účastníků nezpůsobil nějaké průtahy. Vyúčtování odměny za zastupování žalovaného J. W., náhrady hotových nákladů a za promeškaný čas vyčíslil stěžovatel na částku 183 056 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Soudy však stěžovateli přiznaly částku nižší, jak shora uvedeno. Celá řada faktických úkonů byla označena za nadbytečné a nebyly mu přiznány ani náklady na provoz jeho motorového vozidla. Stěžovatel přitom jezdil za žalovaným W. primárně do Věznice Ruzyně a ne do Valdic, aby snížil náklady. Je toho názoru, že napadená usnesení mohou mít negativní vliv na ochranu zájmů jeho klientů v budoucnu, neboť prý bude stát před otázkou, zda investovat svůj čas, práci a materiál v podobě pohonných hmot a amortizace vozidla, nebo pokyny klienta ignorovat a riskovat tak poškození jeho oprávněných zájmů v procesu, stejně jako riskovat svoji kárnou odpovědnost vůči České advokátní komoře. Stěžovatel jen chránil a prosazoval oprávněné zájmy zastupovaného J. W. a řídil se jeho pokyny. V žádném případě prý neúčtoval některý z provedených úkonů vícekrát, tedy v jiném řízení. Soudy podle něj správně nehodnotily ani specifika úkonů ve věznicích, které jsou zpravidla velmi časově náročné, kdy kromě porady s klientem je třeba připočíst desítky minut, spojené s bezpečnostní kotrolou a čekáním na přivedení a odvedení klienta. Odvolací soud stěžovateli navíc přiznanou částku ještě snížil o cca 9 000 Kč. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za subjektivní, hraničící se svévolí a je přesvědčen rovněž o absenci racionality a přesvědčivosti v jejich odůvodněních.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat závěry, provedené obecnými soudy, a to tím spíše, když se jedná o vyčíslení částky, přiznané mu jako ustanovenému právnímu zástupci.

Ústavní soud ověřil, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů jsou velmi podrobně a pečlivě odůvodněna. Soud prvního stupně přiznal stěžovateli mimosmluvní odměnu za 12 úkonů právní služby, cestovné a částku za ztrátu času při poradách se zastoupeným, které uznal účelnými. Odvolací soud mimo jiné v obecném smyslu doplnil, že pokud klient žádá větší množství porad, tato skutečnost nemůže vést sama o sobě k tomu, že každá taková porada je opravdu na místě a účelná. V závěrech, obsažených v rozhodnutích obecných soudů nelze shledat nic neústavního.

Zvážit nutnost či účelnost porady s klientem, trvající déle než jednu hodinu, je věcí obecného soudu. Pečlivost, se kterou se stěžovatel věnoval svému klientovi, je chvályhodná. Nelze však pomíjet ekonomickou úvahu o vztahu mezi hodnotou sporu a náklady. Nelze očekávat, že stát bude hradit odměnu ve výši, jakou by rozumně uvažující účastník řízení svému zástupci nebyl ochoten zaplatit.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.