I.ÚS 2747/15

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 3. 2013, č. j. 8 C 216/95-354, se stěžovatele přímo dotýká pouze ve výrocích III., IV. a X. Stěžovatel podal odvolání proti výrokům I. a X. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 27. 5. 2015, č. j. 17 Co 465/2013-408, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto z důvodu podání neoprávněnou osobou.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální předpoklady stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Podle informací dostupných v systému infoSoud (www.justice.cz), byla věc soudem prvního stupně vyřízena dne 20. 3. 2013, přičemž odvolání proti výrokům I. a X. bylo podáno dne 26. 4. 2013. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost proti výrokům II. až IX. rozsudku soudu prvního stupně je podána opožděně.

Ústavní soud rovněž konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy).

Stěžovatel byl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poučen o možnosti podání dovolání. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel dovolání nepodal. Proto je ústavní stížnost ve zbývajícím rozsahu nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud soudcem zpravodajem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost proti výrokům II. až IX. rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako návrh opožděný, a to podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a ve zbývajícím rozsahu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.