Ústavní soud I.ÚS 2756/24

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Městský soud v Praze ("odvolací soud") porušil jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Obvodní soud pro Prahu 5 ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 4 C 201/2018-968 ze dne 3. 5. 2023 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení neplatnosti závěti a určení, že vedlejší účastník není dědicem ze závěti (výrok I.). Nalézací soud zároveň rozhodl, že stěžovatelé mají povinnost nahradit státu náklady řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III.).

Nalézací soud následně samostatným usnesením o výši nákladů řízení státu rozhodl a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit státu 54 397 Kč (usnesení č. j. 4 C 201/2018-1058 ze dne 28. 3. 2024). Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil (ústavní stížností napadeným usnesením).

Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelé namítají, že odvolací soud porušil jejich právo na spravedlivý proces, protože se řádně nevypořádal s jejich námitkami proti výši náhrady nákladů řízení státu. Jelikož nalézací soud v původním rozsudku rozhodl pouze o povinnosti nahradit náklady řízení státu (tj. o základu nároku), neměli stěžovatelé možnost v odvolání proti meritornímu rozsudku napadnout konkrétní dílčí náklady řízení. Stěžovatelé považují náklady řízení státu za neúčelně vynaložené; odvolací soud se však s jejich argumentací protiústavně nevypořádal. Nalézací soud postupoval v meritorním řízení při zjišťování platnosti závěti, neúčelně - na základě svého nesprávného právního názoru - v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a zbytečně a nezákonně si vyžádal revizní znalecký posudek a výslech znalců. Odvolací soud pochybil, neboť neodůvodnil, proč považoval náklady řízení státu za účelné, byť stěžovatelé namítali porušení zásady hospodárnosti, práva na spravedlivý proces a poukazovali na zásadu zavinění podle § 147 občanského soudního řádu. Podle stěžovatelů musí být každá položka nákladů posuzována individuálně. Vynaloží-li stát náklady zbytečné a bez návrhu stran (například nechá zpracovat znalecký posudek, který však v řízení nic neosvědčí nebo prokazuje skutečnost, která je již prokázána jinak), nelze je uložit účastníkům k náhradě, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud měl podle stěžovatelů uplatnit moderační právo s ohledem na princip spravedlnosti, jelikož však opomněl svoje rozhodnutí odůvodnit, extrémně vykročil ze zákonných pravidel a porušil jejich majetková práva; řízení u nalézacího soudu nadto trvalo více než čtyři roky.

Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti znovu brojí proti výši nákladů řízení státu, kterou nalézací soud určil v samostatném usnesení; opomíjí ovšem nosný důvod napadeného rozhodnutí - stěžovatelé podle odvolacího soudu svojí argumentací v odvolání brojili proti povinnosti nahradit státu náklady řízení, o které však bylo rozhodnuto již výrokem III. původního rozsudku (viz bod 7 napadeného usnesení). Podle Ústavního soudu takový závěr excesivní není: stěžovatelé mohli a měli námitky nehospodárnosti a neúčelnosti uplatnit již v odvolání proti rozhodnutí o povinnosti nahradit státu náklady řízení, nikoliv až v odvolání proti výši nákladů.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.