Ústavní soud I.ÚS 2809/24

Celní úřad pro Jihomoravský kraj vydal v dubnu 2014 celkem deset dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovatelce doměřil clo, antidumpingové clo a penále za dovoz specifikovaných podložek z oceli typu ULS7. Tyto dodatečné platební výměry následně potvrdilo Generální ředitelství cel ("GŘC") deseti původními rozhodnutími o odvolání. Proti nim stěžovatelka podala společnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem č. j. 31 Af 7/2015-172 ze dne 26. 4. 2017 zamítl. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně rozsudkem č. j. 10 Afs 186/2017-64 ze dne 7. 3. 2019 uvedený rozsudek krajského soudu spolu s rozhodnutími GŘC zrušil a věc vrátil GŘC k dalšímu řízení z důvodu změny právní úpravy, podle níž z doměřeného cla nevzniká penále.

Dne 16. 9. 2019 vydalo GŘC deset nových rozhodnutí o odvolání, kterými u dotčených dodatečných platebních výměrů zrušilo penále. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka novou správní žalobu, o níž opět zamítavě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 Af 84/2019-429 ze dne 14. 12. 2021. Kasační stížnost následně zamítl NSS rozsudkem č. j. 5 Afs 22/2022-38 ze dne 26. 5. 2023. Takto bylo rozhodnuto jen ve vztahu k pěti z deseti žalobou napadených rozhodnutí, neboť zbylých pět rozhodnutí o odvolání bylo současně podrobeno přezkumnému řízení nařízeného vedlejším účastníkem, který dospěl k závěru, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právním předpisem, neboť v nich nebyla uvedena právní skutečnost, na základě níž se celní orgány dovolávají prolomení zákonné tříleté prekluzivní lhůty.

Výsledkem přezkumného řízení bylo rozhodnutí GŘC č. j. 21253/2021-900000-311 ze dne 15. 4. 2021, jímž byla přezkoumávána rozhodnutí změněna shodně tak, že se doplňuje odkaz na čl. 221 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý celní kodex"). Toto rozhodnutí potvrdil vedlejší účastník rozhodnutím č. j. MF-30660/2021/3902-4 ze dne 15. 11. 2021. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze ("městský soud"), který ji zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu NSS ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatelka namítá nesprávný procesní postup celních orgánů a soudů. Nová rozhodnutí GŘC (později změněná v přezkumném řízení) jsou podle ní nepřezkoumatelná z důvodu absence jakékoliv úvahy o běhu prekluzivní lhůty pro sdělení celního dluhu. Tuto nepřezkoumatelnost nelze napravit změnou rozhodnutí, jak to provedlo GŘC, a následně potvrdili vedlejší účastník a správní soudy. Vzhledem ke znění § 123 odst. 5 daňového řádu je jediným správným postupem zrušení nových rozhodnutí GŘC o odvolání a dodatečných platebních výměrů a zastavení řízení o doměření cla. Zadruhé, správní soudy nesprávně posoudily otázku prekluze práva sdělit stěžovatelce celní dluh. V jejím případě již bylo posouzeno, zda existuje důvod pro prolomení této lhůty podle čl. 221 odst. 4 starého celního kodexu. Žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu tohoto právního názoru v nových rozhodnutích ani v rámci přezkumného řízení zjištěny nebyly. NSS se v tomto rozsahu dostatečně nezabýval jejími námitkami. Zatřetí, žádné věcné důvody pro prolomení tříleté lhůty pro sdělení celního dluhu dány nebyly. Rozsudek NSS ani předcházející rozhodnutí neobsahují dostatečně podloženou a přesvědčivou úvahu, ze které by vyplývalo odůvodněné podezření, že jednáním stěžovatelky byly naplněny znaky některého trestného činu. Správní soudy zohlednily pouze některé skutečnosti a současně jiné relevantní okolnosti pominuly. Ani z předchozího odsouzení za správní delikt není možné dovozovat, že její jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Žádné ústavněprávní pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelka vznáší námitky a argumentaci, s níž se již beze zbytku správní soudy vypořádaly. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí celních orgánů ohledně otázky běhu lhůty pro sdělení celního dluhu a souvisejícího postupu městský soud i NSS vysvětlily, že obsahuje-li rozhodnutí vadu, pro kterou nemůže obstát, lze zjištěný rozpor s právními předpisy odstranit změnou původního rozhodnutí, nikoli nutně jeho zrušením (viz zejm. body 29 až 36 rozsudku NSS a body 30 a 31 rozsudku městského soudu).

Správní soudy dále řádně vyložily, že se v projednávané věci uplatní desetiletá prekluzivní lhůta pro sdělení celního dluhu podle čl. 221 odst. 4 starého celního kodexu; současně odůvodnily, že změna přístupu celních orgánů v hodnocení otázky prekluze odpovídá konkrétním okolnostem a jejich časové posloupnosti (viz body 38 až 50 rozsudku NSS a body 33 až 56 rozsudku městského soudu). Konečně se soudy řádně zaobíraly i otázkou, zda existují věcné důvody pro prolomení tříleté prekluzivní lhůty ve prospěch lhůty desetileté. V této souvislosti NSS potvrdil, že celní orgány předestřely odůvodněnou a přezkoumatelnou úvahu, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který mohl být kvalifikován jako trestný; při řešení této otázky vypořádal dílčí argumenty a námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti reprodukuje (viz body 52 až 65 rozsudku NSS).

V uvedených závěrech Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního; nesouhlas stěžovatelky s nimi bez dalšího porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozsudky jsou odůvodněny srozumitelně, logicky a v mezích příslušné právní úpravy, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.