I.ÚS 288/20

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "žalovaný") bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "stavební úřad") ze dne 2. 8. 2018, č. j. MUFO 24272/2018, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, na jehož základě bylo vydáno sdělení stavebního úřadu č. j. MUFO 6985/2014 k oznámení o užívání stavby rodinného domu na pozemku č. st. X v k. ú. N.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí. Krajský soud především konstatoval, že z předmětných podání ze dne 22. 12. 2016 a 10. 7. 2017 nebylo lze jednoznačně dovodit, zda obsahují požadavek obnovy řízení. Naopak zejména v doplnění ze dne 10. 7. 2017 byl obsažen požadavek přezkumu sdělení dle § 156 odst. 2 správního řádu, z čehož bylo lze dle krajského soudu dovodit, že stěžovatelka vzala ve vztahu k předmětnému sdělení svou žádost o obnovu řízení zpět. Za této situace měl pak stavební úřad řízení zastavit podle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu a nikoliv podle jeho písm. b). Nesprávná aplikace § 66 správního řádu však na zákonnost rozhodnutí žalovaného neměla dle krajského soudu vliv. Žalobní důvody směřovaly především proti absenci vyjádření stavebního úřadu k postupu dle § 156 odst. 2 správního řádu; žalovaný však podrobně vysvětlil, z jakého důvodu není přezkum podle tohoto ustanovení možný.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že podání stěžovatelky ze dne 10. 7. 2017, které navazuje na její předchozí žádost o obnovu řízení ze dne 22. 12. 2016, nebylo lze vyhodnotit jako zpětvzetí její žádosti o obnovu řízení, nýbrž jako doplnění původní žádosti o podnět k provedení přezkumu sdělení stavebního úřadu dle § 156 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k tomu, že sdělení stavebního úřadu k ohlášení užívání stavby není rozhodnutím ve smyslu § 100 odst. 1 správního řádu, žádost o obnovu nebyla přípustná. Stavební úřad proto nepochybil, jestliže řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení, na jehož základě bylo vydáno předmětné sdělení, zastavil dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. I přes dílčí pochybení krajského soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení podání stěžovatelky shledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu jako celek správný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy, potažmo žalovaný, neposoudily zákonnost předmětného sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 3. 2014 ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu, byť to ve svém podání ze dne 10. 7. 2017 žádala. Nejvyšší správní soud neobjasnil, proč nevzal v potaz stěžovatelčino podání ze dne 10. 7. 2017 a nadále vycházel z původní žádosti ze dne 22. 12. 2016 se závěrem, že napadený rozsudek krajského soudu je jako celek správný a navzdory dílčímu pochybení není stižen nezákonností. Podle stěžovatelky zůstalo neobjasněno, zda přezkoumání předmětného sdělení ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu na základně podání stěžovatelky ze dne 10. 7. 2017 by vedlo či nevedlo k zamítnutí kasační stížnosti, resp. žaloby, potažmo odvolání stěžovatelky. V postupu obou soudů, potažmo žalovaného, stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a zásah do práva na přístup k soudu. Stěžovatelka konečně namítá, že ve vztahu k ní nebyla zachována lhůta k přípravě na jednání v případě předvolání k jednání na 29. 5. 2019, tedy postup v rozporu s § 49 odst. 1 s. ř. s., v čemž spatřuje porušení svého práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně absence přezkumu předmětného sdělení ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu, Ústavní soud uvádí, že tato je nepřípustná, neboť ji stěžovatelka nevznesla v kasační stížnosti (a proto se touto námitkou ani Nejvyšší správní soud nezabýval). Stěžovatelka ve vztahu k této námitce nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl.

Namítá-li pak stěžovatelka postup v rozporu s § 49 odst. 1 s. ř. s. z důvodu nedodržení lhůty k přípravě na jednání v případě předvolání k jednání na den 29. 5. 2019, z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka tuto námitku vznáší v ústavní stížnosti opětovně. Správní soudy (potažmo správní orgán) ji totiž již vypořádaly a dle názoru Ústavního soudu tak učinily ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí jsou ve svém celku pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.