I.ÚS 2906/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013 N 121/70 SbNU 91 Vyloučení věci movité z výkonu rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka a Vojena Güttlera - ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2906/12 ve věci ústavní stížnosti Agentury MM Praha, s. r. o., IČ: 271 45 123, se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144 o odmítnutí dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora, za účasti stěžovatelky a Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 449/2012-144, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 č. j. 55 Co 302/2011-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 C 169/2009-100 se proto zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítl soud stěžovatelčinu žalobu s návrhem uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 698 003 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. 8. 2009 do zaplacení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu škody podle žalobního tvrzení z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora pověřeného v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6704/2007. Exekutor vedl pak exekuci pod sp. zn. 025 EX 7131/07. Nesprávný úřední postup shledávala žalobkyně (stěžovatelka) v soupisu movitých věcí, pokud do něj byly zahrnuty osobní automobily zn. BUESTNER a OPEL VIVARO 5, které nebyly vlastnictvím povinného, ale vlastnictvím žalobkyně. Do doby, než byly automobily vyloučeny z exekuce a exekutorem vráceny technické průkazy, vznikla žalobkyni škoda, neboť pro svoji činnost si musela jiné automobily pronajmout, za což zaplatila žalobou požadovanou částku. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že vůči povinnému Michalu Martinovi coby jednateli žalobkyně (jako fyzické osobě) bylo vedeno exekuční řízení pro pohledávku ve výši 7 200 000 Kč, pro příslušenství k této pohledávce a pro náklady původního a exekučního řízení. V rámci pravomocně nařízené exekuce pak byl exekutor pověřen provedením exekuce; dne 6. 6. 2008 se dostavil do místa faktického bydliště povinného a zároveň do sídla společnosti žalobkyně, kde došlo k soupisu movitých věcí, u nichž mohl být předpoklad, že mohou být ve vlastnictví povinného. Do tohoto soupisu byly pojaty i osobní automobily zn. BUESTNER a OPEL VIVARO za situace, kdy k těmto vozidlům byly předloženy malé technické průkazy vozidel. Následně, dne 9. 6. 2008 byly soudnímu exekutorovi zaslány nejprve e-mailem a dále i poštou fotokopie velkých technických průkazů vozidel společně s průvodním dopisem; poté dopisem ze dne 16. 6. 2008 byl exekutor požádán o vyřazení vozidel ze soupisu. Na tento dopis reagoval soudní exekutor sdělením z 10. 7. 2008 a následně dne 30. 7. 2008 vyzval oprávněného k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby byly výše uvedené automobily ze soupisu vyloučeny na základě předložených fotokopií velkých technických průkazů vozidel. Výzva byla zaslána oprávněnému dne 13. 8. 2008 a následně byl urgován o vyjádření. Den po obdržení vyjádření bylo dne 20. 8. 2008 vydáno usnesení o vyloučení předmětných automobilů ze soupisu movitých věcí. Rozhodnutí bylo právní zástupkyni žalobkyně doručeno dne 2. 9. 2008. 4. Obvodní soud žalobu neshledal důvodnou; měl za prokázané, že k nesprávnému úřednímu postupu v rámci prováděné exekuce nedošlo. Pokud žalobkyně dovozovala nesprávný úřední postup soudního exekutora v tom, že uvedené osobní automobily byly do soupisu věcí provedeného zaměstnanci soudního exekutora dne 6. 6. 2008 v místě faktického bydliště povinného a zároveň v sídle společnosti žalobkyně sepsány neoprávněně, odkázal soud prvního stupně na § 326 o. s. ř. a § 50 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění platném v době provádění soupisu, "kdy při provádění soupisu movitých věcí nelze reálně zajistit, že všechny případně sepsané věci jsou skutečně pouze ve vlastnictví povinné osoby, přičemž ochrana práv třetích osob v daném případě byla v rozhodné době, tedy v době provádění soupisu a následného postupu v rámci exekuce zajišťována možností podat žalobu na vyloučení věcí z exekuce dle § 267 o. s. ř.". 5. Obvodní soud dále uvedl - pokud žalobkyně namítala, že pracovníkům exekutorského úřadu byly při provádění soupisu předloženy malé technické průkazy vozidel, ze kterých bylo seznatelné, že vlastníkem vozidel není povinný (jednatel žalobkyně), ale žalobkyně sama - že malé technické průkazy vozidel dokladem dostatečně prokazujícím vlastnictví skutečně nejsou. 6. Pokud žalobkyně namítala, že exekutorský úřad má přístup k evidenci vlastníků motorových vozidel a mohl si ještě před provedením soupisu řádně zjistit, že na jméno povinného není žádný osobní automobil evidován, soud nezpochybnil možnost zjištění si těchto informací ze strany exekutora; poukázal však na to, že v řadě případů jsou osobní automobily evidovány v registru vozidel na jiné osoby, než jsou skuteční vlastníci, ačkoliv v meziobdobí došlo například k jejich prodeji třetím osobám, přičemž tyto skutečnosti nejsou v registru vozidel evidovány. To ve svém důsledku platí i pro velké technické průkazy vozidel s tím, že jednoznačným dokladem o vlastnictví vozidla je pak například kupní či darovací smlouva. Za těchto okolností tedy nelze vytýkat soudnímu exekutorovi, že za situace, kdy mu při soupisu movitých věcí byly předloženy pouze malé technické průkazy vozidel, předložení těchto malých technických průkazů nepovažoval za dostatečné k prokázání vlastnictví a předmětné automobily do soupisu pojal. 7. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V odůvodnění bylo uvedeno zejména následující. Soupis věcí v rámci exekuce může být proveden v bytě nebo sídle povinného, v místě jeho podnikání nebo v jiné místnosti povinného, jakož i všude jinde, kde má povinný umístěny své věci. V místě, kde došlo k soupisu movitých věcí, se povinný prokazatelně trvale zdržoval, byť tam neměl evidované trvalé bydliště. Do soupisu věcí se uvedou všechny postižitelné věci, které byly u povinného nalezeny. Při soupisu není dost dobře možné, aby exekutor zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem věcí, postačí, že se věc nachází v místě, kde se povinný zdržuje, a lze se tak domnívat, že věc vlastnicky patří povinnému. Tak tomu bylo i u sepsaných vozidel. Tvrdí-li povinný, že sepsaná věc je z výkonu rozhodnutí vyloučena, dojde k vyloučení věci po souhlasu oprávněného, nebo podáním a projednáním vylučovací žaloby u soudu, přičemž až v této fázi tvrzený vlastník věci prokazuje své vlastnictví. Soud prvního stupně správně poukázal i na rizika, která podstupují vlastníci sepsaných věcí, pokud umožňují, aby se dlužník a potažmo povinná osoba zdržoval v místech, kde mají ostatní vlastníci své věci. Tedy osoby vykonávající z pověření exekutora soupis movitých věcí nebyly povinny zkoumat při soupisu vlastnictví automobilů nacházejících se na pozemku, k němuž měli nájemní právo jak žalobkyně, tak povinný Martin Michal. Skutečnost, že jeden z automobilů byl opatřen reklamou a ochrannou známkou Heleny Vondráčkové, nepovažuje odvolací soud za rozhodnou proto, že takové vozidlo nesmělo být v rámci exekučního řízení sepsáno, neboť povinný, proti němuž byla exekuce vedena, je manželem Heleny Vondráčkové a po určitou dobu byl i jejím manažerem; tudíž bez podrobného zjišťování vlastnictví automobilu, pro něž není prostoru při soupisu movitých věcí v rámci prováděné exekuce, byli pracovníci exekutora provádějící soupis oprávněni automobil do soupisu pojmout. 8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. V odůvodnění uvedl především následující. 9. Podle § 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních k