Ústavní soud I.ÚS 2943/25 – Účastník

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů, přičemž soudy zároveň odmítly provést důkazy navrhované stěžovatelem.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným přečinem účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, za což a za sbíhající se zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 61/2021, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Daného trestného činu se podle soudu dopustil ve zkratce tím, že za společnost S., vystavil fiktivní daňové doklady deklarující neexistující zdanitelná plnění, které spoluobviněný uplatnil v daňových přiznáních. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání, dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy vyšly jen z výsledků daňové kontroly a vyslovily při tom paušální závěry, aniž by se zabývaly konkrétními fakturami a zkoumaly, zda jsou skutečně fiktivní. Závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, nadto soudy pominuly stěžovatelovy důkazní návrhy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení ale v posuzované věci nedošlo.

Okresní soud si obstaral dostatečné množství důkazů a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by vycházel jen z výsledků daňové kontroly. Jde-li o neprovedené důkazy, tak jak už uvedl odvolací soud, stěžovatel jako jediný v nalézacím řízení navržený a neprovedený důkaz konkretizoval výslech O., jehož neprovedení ale odůvodnily soudy všech tří stupňů. S ohledem na uvedené pak nelze nic vytknout ani krajskému soudu, pokud z pozice odvolacího soudu nepovažoval za nutné dokazování jakkoli doplňovat (viz k tomu i bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska běžné zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by Ústavní soud mohl napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení ale v posuzované věci nedošlo.

Okresní soud si obstaral dostatečné množství důkazů a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že by vycházel jen z výsledků daňové kontroly. Jde-li o neprovedené důkazy, tak jak už uvedl odvolací soud, stěžovatel jako jediný v nalézacím řízení navržený a neprovedený důkaz konkretizoval výslech O., jehož neprovedení ale odůvodnily soudy všech tří stupňů. S ohledem na uvedené pak nelze nic vytknout ani krajskému soudu, pokud z pozice odvolacího soudu nepovažoval za nutné dokazování jakkoli doplňovat (viz k tomu i bod 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.