I.ÚS 2962/22

Krajský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. října 2020, a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 odst. 3 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků ve věznici s ostrahou, peněžitý trest ve výši 900 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce či pracovní činnosti na úseku hospodaření s finančními prostředky, včetně vedení účetnictví na dobu pěti roků. Společně s druhým obžalovaným mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené škodu ve výši 9 825 406 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání odsouzených i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku; za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s ostrahou, peněžitý trest 900 000 Kč a trest zákazu činnosti výkonu funkce či pracovní činnosti na úseku hospodaření s finančními prostředky, včetně vedení účetnictví na dobu pěti roků. O náhradě škody rozhodl odvolací soud shodně jako soud nalézací.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že v jeho věci byly opomenuty důkazy. Neprovedení jím navrženého důkazu je opomenutím, kterým bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvádí, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, nebyl akceptován jím předložený znalecký posudek, podle kterého nelze k rozhodným skutečnostem dojít bez provedení všech tzv. primárních účetních dokladů v listinné podobě. Obecné soudy rozhodly jen na základě posudků znalců, jimž bylo předloženo účetnictví (možná jen jeho část) pouze v elektronické podobě v rozsahu, jak je dodala poškozená. Stěžovatel neměl možnost vyjádřit se ke způsobu zaúčtování každého jednotlivého účetního případu a k možnosti reálného vzniku škody, a to přesto, že od počátku navrhoval předložení kompletního účetnictví. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. I. ÚS 4068/14 ze dne 31. března 2016 (N 56/80 SbNU 667), sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. dubna 2007 (N 73/48 SbNU 149) či usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. května 2014 (U 9/73 SbNU 993).

Stěžovatel v ústavní stížnosti, ale i v průběhu celého řízení, brojil proti zjištěním obecných soudů, proti znaleckým posudkům, a dovolával se zkoumání všech (i "primárních") účetních dokladů v listinné podobě. Neměli-li znalci k dispozici všechny účetní doklady, nemůže podle stěžovatele jejich znalecké zkoumání ohledně oprávněnosti účtování obstát, a tím neexistuje důkaz o jeho vině; proto navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel byl odsouzen za opakované výběry z účtu svého zaměstnavatele v celkové výši 9 825 406 Kč, které měl provést na základě pokynu spoluobžalovaného; jako účetní se pokusil neoprávněné výběry zakrýt a fiktivně zaúčtovat. Zpronevěra vyšla najevo poté, co byli oba propuštěni, a proběhla následná kontrola účetnictví.

Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 4068/14 existuje-li jediný usvědčující důkaz, musí být věnována jeho hodnocení mimořádná pozornost. Znalecký posudek je nepochybně významným důkazem, avšak nelze pominout, že požadavek kritického hodnocení se týká všech důkazů, tedy i znaleckého posudku, který nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Těmto požadavkům postup obecných soudů odpovídal. Orgány činné v trestním řízení nechaly vypracovat dva znalecké posudky, obhajoba jeden další, jeho závěry ale nalézací soud nepřijal především proto, že zpracovatel zemřel a nebyl nikdo, kdo by k němu poskytl podrobnější informace. Nalézací soud při dokazování nevycházel jen ze znaleckých posudků (k jejichž vypracování měli znalci k dispozici nezbytné doklady v listinné podobě), ale i z dalších v řízení provedených důkazů.

O opomenutí důkazů jde, neodůvodní-li obecný soud nepovedení důkazu vůbec, nevyhodnotí-li důkaz provedený, případně jej vyhodnotí svévolně. Takové pochybení nenastane, uvede-li obecný soud, že neprovedl důkaz proto, že skutečnosti, k jejichž potvrzení či vyvrácení má sloužit v řízení potvrzena či vyvrácena jinými zjištěními. To se stalo i v projednávané věci, nalézací soud, v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, provedené důkazy zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a návrh na doplnění dalšího dokazování zamítl (odst. 160 rozsudku). Přesto stěžovatel své námitky opakoval v řízeních o opravných prostředcích, kde se s nimi a odvolací i dovolací soud řádně a srozumitelně vypořádaly s tím, že doklady prokazující účelnost a důvodnost výběrů hotovosti nikdy neexistovaly.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku pro každého účastníka řízení, že jeho věcí se bude zabývat nezávislý a nestranný soud podle zákonem stanovených pravidel. Princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je nutno chápat jako záruku, že soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Proto nejsou obecné soudy povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu, musí však vysvětlit, proč tak neučinily. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují a stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje pouze svoji nespokojenost s právními závěry obecných soudů, která ale nepředstavuje porušení základních práv a nezakládá ani důvodnost ústavní stížnosti.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).