Ústavní soud I.ÚS 2981/24

Vedlejší účastníci a) a b) ["žalobci"] se jako osoby oprávněné podle zákona o půdě domáhali žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 ("nalézací soud") proti vedlejší účastnici c) převodu celkem devíti náhradních pozemků. V únoru 2022 do řízení vstoupil na straně žalované stěžovatel v postavení vedlejšího účastníka, jelikož na sedmi z devíti požadovaných pozemků měl právní zájem. Nalézací soud rozsudkem č. j. 5 C 402/2018-555 ze dne 11. 5. 2023 připustil změnu části žaloby (výrok I), žalobu ve vztahu k jednomu z pozemků zamítl (výrok II), nahradil projev vůle vedlejší účastnice c) uzavřít s žalobci smlouvu o převodu specifikovaných pozemků (výrok III), řízení v části týkající se dvou pozemků zastavil (výrok IV), uložil vedlejší účastnici c) povinnost nahradit žalobcům na nákladech nalézacího řízení 81 527 Kč (výrok V) a stěžovateli povinnost nahradit žalobcům na nákladech nalézacího řízení 52 322 Kč (výrok VI).

K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné změnil rozsudek nalézacího soudu v nákladových výrocích V a VI tak, že stěžovatel a vedlejší účastnice c) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady nalézacího řízení ve výši 171 699 Kč (ústavní stížností napadený výrok VI) a náklady odvolacího řízení ve výši 36 421 Kč (ústavní stížností napadený výrok VII).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků o nákladech řízení (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podstatu stěžovatelovy argumentace lze podle jejího členění shrnout následovně: odvolací soud 1) libovolně aplikoval pravidla úspěchu ve věci, aniž se zabýval tím, že v průběhu řízení byla žaloba částečně vzata zpět a kdo takové zpětvzetí zavinil; 2) nepoučil stěžovatele o jiném postupu při rozhodnutí o nákladech řízení, než který zvolil nalézací soud, a rozhodnutí je tak pro něj překvapivé; 3) neobjasnil, proč má řízení o žalobě oprávněných osob na převod náhradních pozemků podle zákona o půdě povahu řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř. a jaký to má vliv na otázku náhrady nákladů řízení; 4) protiprávně zavázal stěžovatele a vedlejší účastnici c) k náhradě nákladů společně a nerozdílně; 5) svévolně zavázal stěžovatele k náhradě nákladů i za tu část řízení před nalézacím soudem, jíž se ještě neúčastnil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho vyplývá rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Žádné vady dosahující ústavněprávní roviny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Jde-li o námitku 1), odvolací soud vyšel z toho, že s ohledem na charakter restitučního řízení ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., není určující, že se okruh konkrétních pozemků k převodu požadovaných v průběhu řízení změnil. Závěr, že řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž soud není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3094/23 ze dne 7. 5. 2024, bod 26); z tohoto důvodu není opodstatněná ani námitka 3). Argumentace stěžovatele odkazující na nález sp. zn. IV. ÚS 3063/21 ze dne 19. 7. 2022 není v tomto případě relevantní, protože v něm se Ústavní soud zabýval nepřezkoumatelností rozhodnutí v situaci, kdy soud neposoudil důvody zpětvzetí žaloby, což se zde nenastalo (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2286/22 ze dne 16. 11. 2022); zejména však tamější věci bylo řízení zastaveno jako celek, zatímco v nynější věci byli žalobci co do základu svého nároku úspěšní, a jde proto o jinou situaci.

Neopodstatněná je také námitka 2), neboť jiné posouzení ohledně nákladů řízení mohl stěžovatel předvídat vzhledem k tomu, že se proti nákladovým výrokům odvolali rovněž žalobci, kteří s posouzením nalézacího soudu ohledně nákladů řízení nesouhlasili. Stěžovatel měl možnost se k této otázce vyjádřit, a proto pro něj rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nemohlo být překvapivé.

Uložil-li odvolací soud povinnost k náhradě nákladů za celé řízení stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi c) společně a nerozdílně, nejde o ústavněprávní pochybení, a proto jsou neopodstatněné rovněž námitky 4) a 5) [viz již usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016 (U 7/81 SbNU 957), dále též usnesení sp. zn. I. ÚS 1530/19 ze dne 12. 11. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 3878/18 ze dne 10. 3. 2020]. K tomu lze doplnit, že skutečný vnitřní poměr podílů spoludlužníků může být jiný a stěžovatel může vůči druhému dlužníku uplatnit své námitky, odvozené z jeho procesního postavení a rozsahu účasti v řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3511/19 ze dne 17. 2. 2019). Není v této souvislosti případný odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019 (N 145/95 SbNU 263), neboť tam šlo o situaci, kdy se soudy vůbec nezabývaly tím, že tamější stěžovatelé nebyli účastníky řízení před soudem prvního stupně ani jim v té době nesvědčilo vlastnické právo ke sporným nemovitostem; šlo tedy o otázku, zda mají vůbec nést náklady řízení, nikoliv o rozsah jejich odpovědnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.