I.ÚS 299/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 299/15 ze dne 27. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vigor Invest, s.r.o., se sídlem Nádražní 72, Kralice nad Oslavou, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bráfova 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 30 Cdo 4267/2014-94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 29 Co 112/2014-77, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2013 č. j. 31 C 67/2012-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Ministerstva dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2013 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti Ministerstvu dopravy, tedy vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhala zaplacení částky 2 481 838 Kč s příslušenstvím. V žalobě stěžovatelka uvedla, že je vlastníkem pozemku p.č. X v k.ú. Velká Bíteš, u něhož se snažila změnit účelové využití ze zeleně na plochu pro průmyslovou výrobu, sklady nebo občanskou vybavenost, ovšem změna územního plánu nebyla realizována pro nesouhlasné stanovisko Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") odůvodněné tvrzením, že taková změna koliduje s plánovaným rozšířením dálnice D 1. Stěžovatelka se proto musela smířit s několikanásobně nižší cenou a prodala předmětný pozemek Milanu Smejkalovi za 811 852 Kč, což je částka odpovídající ceně 175 Kč za m2, přestože jiné pozemky v téže lokalitě byly prodávány nejméně za cenu 710 Kč za m2. Při takové ceně by za daný pozemek získala částku vyšší o 2 481 838 Kč, tedy o žalovanou částku. Kupující Milan Smejkal totiž následně získal dne 19. 3. 2009 pozitivní stanovisko ŘSD, přestože nedlouho předtím vydalo ŘSD k žádosti Dušana Poláška také negativní stanovisko ohledně možné stavby budovy na tomtéž pozemku. Následně pak Městský úřad Velká Bíteš rozhodl o žádosti Milana Smejkala dne 21. 7. 2009 tak, že vydal územní rozhodnutí o umístění souboru staveb tvořících autobazar na předmětném pozemku a tuto stavbu i povolil. V činnosti ŘSD spatřovala stěžovatelka nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť škoda vznikla stěžovatelce při výkonu státní správy ze strany ŘSD. Stěžovatelka tedy uplatnila nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. u vedlejšího účastníka, a poté, co jí nevyhověl, podala žalobu. Obvodní soud pro Prahu 1 ji uvedeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci v daném případě nevznikla. ŘSD totiž vydalo předmětné nesouhlasné stanovisko ve spojeném územním a stavebním řízení, kde vystupovalo jako účastník rovný s ostatními účastníky, nikoli jako orgán veřejné moci. Nebyl tedy naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci, neboť ke škodě tvrzené stěžovatelkou došlo mimo rámec výkonu veřejné moci, takže podle zákona č. 82/1998 Sb. nebylo možno postupovat. 2. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, v němž se ztotožnil s právním názorem soudu nalézacího. 3. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl výše označeným usnesením ze dne 17. 12. 2014, jímž ho odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž za výkon veřejné moci není považováno, pokud stát v soukromoprávních vztazích vystupuje vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti v rovném postavení, při němž vůči nim nedochází ze strany státu k vynucování vůle vyjadřující veřejný zájem a k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů. 4. Stěžovatelka nyní ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka rekapituluje skutkový stav a dovozuje z něj, že ŘSD nevydává svá stanoviska konzistentně, nýbrž podle toho, kdo je žadatelem, čímž je pošlapáván princip rovnosti vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny a zároveň stěžovatelce vzniká předmětná škoda. Podle stěžovatelky přitom ŘSD způsobilo tuto škodu při výkonu státní správy ve smyslu § 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jako právnická osoba hospodařící s majetkem státu není jen obyčejným účastníkem řízení, který by měl ve stavebním řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení. Správním orgánem ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ostatně může být i právnická osoba, pokud vykonává působnost v oblasti veřejné správy. ŘSD zde ovšem jako správní orgán nerespektovalo základní zásady činnosti správního orgánu při vydávání stanovisek ke změně účelového využití pozemku, a proto by jeho jednání mělo být hodnoceno jako nesprávný úřední postup, neboť s různými žadateli zacházelo nerovným způsobem. Za její nesprávný úřední postup pak má podle § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. odpovídat stát. 5. Obecné soudy se podle stěžovatelky s touto argumentací nevypořádaly a odkázaly na skutečnost, že škoda vzniklá v důsledku hospodaření státu se státním majetkem není škodou způsobenou při výkonu veřejné moci. K tomu ovšem stěžovatelka dodává, že zde ŘSD s předmětným majetkem nijak nehospodařilo. Z dosavadních zkušeností lze konstatovat, že stavební úřad, který je zde vykonavatelem státní správy, nikdy nerozhodne ve prospěch žadatele o změnu účelového využití pozemku, pokud ŘSD nevydá souhlasné stanovisko pro záměr žadatele. Takové postavení žádný subjekt občanskoprávních vztahů nemá, takže rovnost účastníků řízení je zde iluzorní a ŘSD má postavení privilegovaného subjektu. Právě pod tíhou stanoviska ŘSD ostatně nakonec prodala stěžovatelka pozemek pod cenou. Přitom postup podle zákona č. 82/1998 Sb. je jediným prostředkem ochrany, který se jí nabízí. 6. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi dochází k porušení jejího práva podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), neboť soudy neposkytly ochranu jejím právům. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti znovu zdůraznil, že ŘSD vystupovalo v předmětném řízení toliko jako účastník řízení rovný s ostatními účastníky a ke vzniku škody tvrzené stěžovatelkou došlo mimo rámec veřejné moci, takže žaloba nebyla důvodná. ŘSD zde vystupovalo pouze jako subjekt hospodařící s majetkem státu, v což spadá nejen oprávnění věc držet, užívat ji a nakládat s ní, ale i řada povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v řízení před soudy a jinými orgány. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 8. K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Městský soud v Praze, který toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření. 9. K ústavní stížnosti se vyjádřil také vedlejší účastník, který zdůraznil, že ŘSD není správním orgánem, nýbrž toliko státní příspěvkovou organizací hospodařící s majetkem státu. Při uplatňování připomínek a námitek podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vystupuje v pozici účastníka řízení a jeho jednání zcela postrádá mocenský a rozhodovací prvek, takže nejde o výkon veřejné moci, nýbrž o výkon vlastnického práva a hospodaření se státním majetkem. Nemohlo se tedy dopustit ani nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nějž by odpovídal vedlejší účastník. Pokud se stěžovatelka domnívala, že jí v přímé příčinné souvislosti s jednáním ŘSD vznikla škoda, měla se se svým nárokem obrátit přímo na ŘSD, případně se práva na náhradu škody domáhat cestou občanskoprávní žaloby. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Na toto vyjádření zareagovala stěžovatelka replikou, v níž zdůraznila, že v dané věci ŘSD vystupovalo v zásadě v pozici obdobné správnímu orgánu a že nešlo o spojené územní a stavební řízení, jak uváděly obecné soudy, nýbrž o projednávání změny územního plánu. 10. Ústavní soud musí konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka spatřuje v postupu obecných soudů ve své věci porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž jim vytýká, že neposkytly ochranu jejím právům. Tím však toliko namítá, že jí obecné soudy nedaly v jejím sporu s vedlejším účastníkem zapravdu, protože rozho