Ústavní soud I.ÚS 3008/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 2 čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a 10 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 1 Nt 53/2024-123 ze dne 28. srpna 2024 podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Srbské republiky na základě žádosti o vydání vydané Ministerstvem spravedlnosti Srbské republiky ze dne 15. května 2024 pod zn. č. 713-01-01790/2024-08.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel namítá, že se vrchní soud v napadeném usnesení nevypořádal s jeho argumentací, a shrnuje námitky, které vznášel v průběhu řízení. Namítá tak, že se prostředí Srbska vyznačuje vysokou mírou korupce a že trvá na projednání své věci v Rakousku, neboť je od narození rakouským státním občanem. Uvádí, že z popisu extradičního skutku nelze rozeznat, zda naplňuje znaky některého z trestných činů podle českého trestního zákoníku. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za nejasné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Má za to, že soudy měly vyčkat na ukončení správního řízení o poskytnutí mezinárodní právní ochrany.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že se vrchní soud nevypořádal s jeho argumentací a odůvodnění napadeného usnesení je nejasné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Stěžovatel ostatně v této své stěžejní námitce zůstává pouze v obecné rovině a nijak nespecifikuje, kterou z jeho námitek vrchní soud opomenul.

Je to naopak stěžovatel, kdo nijak nereaguje na obsah napadeného usnesení. Ústavní soud proto pouze stručně odkazuje na příslušné pasáže napadeného usnesení, kde se vrchní soud v bodě 7 vypořádal se stěžovatelovým tvrzením o korupčním prostředí v Srbsku a v bodě 8 pak s požadavkem, aby věc byla projednána v Rakousku. V bodě 10 napadeného usnesení vrchní soud reagoval na stěžovatelovy námitky týkající se vymezení skutku, pro který má být vydán k trestnímu stíhání do Srbské republiky. K tomu Ústavní soud dodává, že skutek je popsán na přibližně sedmi stranách usnesení krajského soudu, přičemž v žádném případě nejde o popis vágní, jak tvrdí stěžovatel, ale naopak velmi podrobný. Z tohoto popisu je navíc zcela nepochybné, že vykazuje všechny znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 českého trestního zákoníku.

Jestliže stěžovatel namítá, že obecné soudy měly vyčkat na ukončení správního řízení o poskytnutí mezinárodní právní ochrany, Ústavní soud podotýká, že tuto námitku stěžovatel neuplatil ve stížnosti proti usnesení krajského soudu (kterou stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil). Jde tedy o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98 ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181), sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79) a sp. zn. IV. ÚS 430/05 ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457), usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000 ze dne 6. září 2000, sp. zn. I. ÚS 269/02 ze dne 28. června 2004, sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. září 2008 a další]. Přesto k tomu Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že probíhající řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany představuje překážku pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o vydání vyžádané osoby do ciziny [k tomu podrobně srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. srpna 2013 (ST 37/70 SbNU 619; č. 262/2013 Sb.), zejména výrok II a body 14 a násl., a nálezy sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. září 2013 (N 160/70 SbNU 477), body 44 a násl., a sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. dubna 2019, body 29 až 32], nikoli pro rozhodnutí soudu o přípustnosti takového vydání.

Ústavní soud tedy uzavírá, že se vrchní soud v napadeném usnesení řádně vypořádal se stěžovatelovými námitkami. Odůvodnění tohoto usnesení je jasné, srozumitelné a bez pochyb přezkoumatelné a nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.

Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.