I.ÚS 3011/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3011/16 ze dne 29. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2016 č. j. 4 Tdo 662/2016-44 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016 č. j. 3 To 11/2016-591, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí trestních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 11. 2015 sp. zn. 13 T 125/2013 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a zároveň s ním byla spoluobžalovaná H. B., uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že jako lékaři pediatrického oddělení dětí do 6 let nemocnice, a to obžalovaná H. B. jako zástupkyně primáře v té době jako službu konající lékařka se specializovanou způsobilostí a mimo jiné též dohlížející na službu konajícího obžalovaného, který měl v té době pouze odbornou způsobilost k výkonu povolání lékaře bez specializované způsobilosti (atestace) a který tak nebyl dle čl. 6 závazného stanoviska ČLK č. 1/2000 oprávněn samostatně provádět lékařské výkony a musel být pod trvalým a bezprostředním dohledem lékaře oprávněného k výkonu samostatné lékařské praxe, kterým v té době byla právě spoluobžalovaná H. B., dne 21. 5. 2012 u nezletilého pacienta přijatého na pediatrické oddělení předchozího dne kolem 18:30 hod. pro akutní gastroenteritidu (zánět tenkého střeva a žaludku), v dopoledních hodinách dne 21. 5. 2012 řádně nevyhodnotili klinický stav dítěte, zejména prohlubující se dehydrataci způsobenou rotavirovou infekcí zažívacího traktu, a nezabezpečili provedení nezbytných opatření k odvrácení zhoršujícího se zdravotního stavu nezletilého, tj. zejména provedení dalších kontrolních krevních testů, zavedení nitrožilní linky pro nitrožilní zavodnění a přeložení pacienta včas na jednotku intenzivní péče, v důsledku čehož došlo v době od 12:45 hod. do 14:26 hod. k prudkému zhoršení zdravotního stavu nezletilého a jeho přeložení na jednotku intenzivní péče až ve 14:40 hod., kde pak došlo k rozvoji hypovolemického šoku s následným otokem mozku při těžké dehydrataci organismu, následkem čehož nezletilý téhož dne v 16:15 hod. zemřel a obžalovaná H. B. tak porušila ustanovení § 49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. 3. Za to byl stěžovateli podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. B. byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň jí byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce dohlížejícího lékaře na dobu trvání 18 měsíců. 4. Proti předmětnému rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání pouze stěžovatel. Krajský soud v Brně jej usnesením ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 3 To 11/2016 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. 5. Toto usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 21. 6. 2016, č. j. 4 Tdo 662/2016-44, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předchozím řízení byla porušena zásada presumpce neviny. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a připomíná i nálezy, z nichž dovozuje, že pokud se v trestním řízení nepodaří odstranit rozpory ve znaleckých posudcích provedením dalších důkazů nebo výslechem znalců, je namístě postupovat podle zásady presumpce neviny, která se projevuje v zásadě in dubio pro reo. 7. V projednávané trestní věci se znalci prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., prof. MUDr. Hana Hrstková, CSc., a zpracovatelé revizního znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni shodli, že stěžovatel při výkonu lékařské služby jako lékař - školenec - neporušil své profesní povinnosti. Pracoval celou dobu pod přímým odborným dohledem zástupkyně primáře spoluobviněné H. B. a plnil její pokyny. Jediný odlišný názor o porušení profesních povinností stěžovatelem pak znalec MUDr. Pavel Mokroš ve svém posudku nedokázal specifikovat. Soud není vázán výsledky znaleckého posouzení a může si sám udělat obrázek o celém případu. Nemůže tak však učinit libovolně, bez odborných podkladů a bez znalosti profesních povinností lékařů. Taktéž obecné soudy nedokázaly specifikovat konkrétní zavinění stěžovatele. Odsuzující rozsudek tak spíše odráží princip "kolektivní viny". 8. Ze znaleckého posudku údajně vyplývá, že nejpozdější doba, kdy měla být u poškozeného zajištěna žilní hydratace, bylo ráno kritického dne. O podání intravenózní infuze však nadřízená stěžovatele H. B. nerozhodla a stěžovatel byl jako nezkušený začínající lékař na správnost jejího rozhodnutí odkázán. Ke změně postupu v léčbě zástupkyně primáře B. nerozhodla ani při vizitě v 10:45 hodin. Není zřejmé, jakým způsobem mohl stěžovatel zvrátit stav poškozeného v období od 10:45 hodin do 14:26 hodin. V praxi nemocničního pracoviště dohled nad pacienty vykonávají předně zdravotní sestry, které při zhoršení přivolají lékaře. Stěžovatel byl v uvedený čas povinen vykonávat i další odborné činnosti v jiných částech nemocnice. Nepřetržitě pacienta sledovat nemohl. Kdyby v uvedený čas dostal zprávu o zhoršení stavu pacienta, ihned by na ní reagoval. V posuzovaném případě však bylo náhlé zhoršení stavu pacienta překvapivé i pro B. 9. Pokud stěžovatel podle závazného stanoviska profesní komory vykonával svou činnost pod bezprostředním odborným dohledem, tedy za přímé účasti dohlížející specializovaně způsobilé lékařky, pak mu ani nenáleželo, aby sám kontroloval a posuzoval zdravotní stav pacienta. Délka praxe stěžovatele činila v inkriminovanou dobu necelý rok. Ačkoli je uložený trest toliko výchovný, je pro stěžovatele těžké přijmout výrok, že v prvním roce své lékařské praxe zavinil smrt nezletilého dítěte, když je přesvědčen o tom, že takové rozhodnutí není spravedlivé. 10. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně. Uvádí, že stěžovatel znovu vznáší námitky, které soud posuzoval v odvolacím řízení. Výtku, že soudy nerozlišily zavinění stěžovatele a B., odmítá. Zavinění stěžovatele soud jasně formuloval tak, že stěžovatele zdravotní stav nezletilého dostatečně nekontroloval a tudíž nezjistil jeho zásadní a fatální zhoršení. Tomuto zjištění odpovídá i skutková věta rozsudku. K přehodnocování důkazů není Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti povolán. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení. Domnívá se, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 12. Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli na vědomí. Stěžovatel ve stanovisku k nim znovu upozornil na rozpory ve znaleckých posudcích, které se nepodařilo dalším dokazováním odstranit, a soud měl proto rozhodnout ve smyslu zásady presumpce neviny, což však neučinil. Připomíná, že v inkriminovanou dobu měl pracovní povinnosti v jiné budově nemocnice a nemohl se tedy bezprostředně věnovat péči o nezletilého pacienta. Kontinuálně sledovat zdravotní stav pacienta měla a mohla plně kvalifikovaná zkušená dětská sestra a případně i přítomná zástupkyně primáře. Zhoršení zdravotního stavu pacienta nastalo zcela nečekaně a náhle, což se výjimečně v některých případech stává. Zdravotní sestra na zhoršení okamžitě reagovala. Stěžovateli je vlastně vytýkáno, že nedokázal být současně na dvou místech. Jakékoli rozhodování o opatřeních týkajících se nezletilého pacienta navíc náleželo do kompetence zástupkyně primáře, nikoli stěžovatele v pozici školence. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se s jeho obhajobou řádně nezabývaly a nevypořádaly. 13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konsta