Ústavní soud I.ÚS 3021/24

Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") vedl pod sp. zn. 47 C 80/2018 řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka a) k pozemku v katastrálním území Michle. Rozsudkem č. j. 47 C 80/2018-562 ze dne 30. 11. 2022 přikázal obvodní soud předmětnou nemovitost do vlastnictví vedlejší účastnice a) a uložil jí povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 73 828 125 Kč. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 20 Co 98/2023-613 ze dne 11. 5. 2023. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. V průběhu dovolacího řízení obvodní soud usnesením č. j. 10 Nc 1032/2023-24 ze dne 12. 9. 2023 nařídil předběžné opatření, jímž uložil stěžovatelům povinnost zdržet se nakládání s jejich pohledávkami vůči vedlejší účastnici b), která vedla bankovní účty stěžovatelů, na které jim bylo vyplaceno každému 73 828 125 Kč, a to do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 22 Cdo 2351/2023-648 ze dne 21. 11. 2023.

Následně obvodní soud napadeným usnesením uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici a) náklady řízení ve výši 251 905,60 Kč (výrok I) a rozhodl, že se vedlejší účastnici a) vrací jistota ve výši 40 000 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatelů odvolací soud napadeným usnesením změnil výrok I usnesení obvodního soudu tak, že výše nákladů činí 135 815,30 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení napadených usnesení; tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé namítají, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení předběžného opatření podle § 145 o. s. ř., protože v rozsudku obvodního soudu ani v usnesení Nejvyššího soudu nebyla žádnému účastníkovi přiznána. Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že v rozsudku odvolacího soudu byla náhrada nákladů vedlejší účastnici a) přiznána, neboť řízení o předběžném opatření bylo vedeno v rámci řízení dovolacího. V obdobné věci stěžovatelů odvolací soud jejich právní názor aproboval. Dále stěžovatelé namítají, že pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny podmínky a že jim nebylo umožněno se k návrhu na jeho nařízení vyjádřit.

Stěžovatelé navrhují zrušení napadených usnesení v celém rozsahu, a proto se Ústavní soud zabýval splnění podmínek řízení ve vztahu k jednotlivým výrokům (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli včas. Ve vztahu k výroku I usnesení obvodního soudu, který byl částečně změněn výrokem I usnesení odvolacího soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno (nahrazeno). Ve vztahu k výroku II usnesení obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože proti němu stěžovatelé nepodali v souladu s poučením soudu námitky, a tudíž řádně nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3818/18 ze dne 2. 1. 2019). Proti usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, avšak je zjevně neopodstatněná

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), bod 11]. Žádné výjimečné okolnosti v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Argumentace stěžovatelů představuje nesouhlas s výkladem § 145 o. s. ř. ohledně náhrady nákladů předběžného opatření. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud se námitkami stěžovatelů zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil. Zdůraznil, že nárok na náhradu nákladů závisí na procesním úspěchu účastníka, který návrh na předběžné opatření podal, bez ohledu na to, v jaké fázi řízení bylo nařízeno; rovněž vyložil, že vedlejší účastnice a) byla procesně úspěšná i v meritorním řízení. Není samo o sobě porušením ústavně zaručených práv stěžovatelů, rozhodl-li odvolací soud v obdobné věci odlišným způsobem.

Ústavní soud se nemohl zabývat námitkami, které směřují proti nařízení předběžného opatření, protože předmětem nyní napadených rozhodnutí byla výhradně otázka nákladů řízení. Kromě toho, ústavní stížnost stěžovatelů proti předběžnému opatření a potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3158/23 ze dne 16. 4. 2025 jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.