I.ÚS 3063/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3063/23 ze dne 7. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Pavla Šámala a Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky ALD Automotive s. r. o., se sídlem v Praze 10, U Stavoservisu 527/1, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 651/2023-231 ze dne 5. 9. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 353/2022-185 ze dne 9. 11. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 209/2020-147 ze dne 29. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Jána Páričky, podnikající fyzické osoby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka — podnikatelka — uzavřela v roce 2018 s vedlejším účastníkem — rovněž podnikatelem — smlouvy o tzv. operativním leasingu. Stěžovatelka se u civilních soudů domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 573 394,83 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla být založena na následujících nárocích: dlužné splátky nájemného za pronájem dvou vozidel podle leasingových smluv z roku 2018 (jednotlivě 5 277,4 Kč, 6 087,1 Kč, 4 546,5 Kč, 8 246,4 Kč, 8 246,4 Kč, 8 246,4 Kč, a 8 390,4 Kč), náklady spojené se škodou na prvním vozidle (9 843,4 Kč), náklady spojené s odebráním druhého vozidla (6 980,67 Kč) a škodou způsobenou jeho prodejem z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy (101 382 Kč), smluvní pokuty z důvodu předčasného ukončení první leasingové smlouvy (66 299 Kč) a druhé leasingové smlouvy (9 793 Kč) a smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného za obě vozidla (320 952,2 Kč). 3. Obvodní soud pro Prahu 8 („nalézací soud“) a Městský soud v Praze („odvolací soud“) ústavní stížností napadenými rozsudky žalobu stěžovatelky zamítly; dospěly k závěru, že smluvní strany — prostřednictvím všeobecných smluvních podmínek — sjednaly, že splátky a ostatní platby předepisuje stěžovatelka jednotlivými fakturami a že splatnost splátek a ostatních plateb nastává ke dni uvedenému na faktuře. Jelikož stěžovatelka neprokázala, že faktury byly vedlejšímu účastníkovi doručeny, nebylo podle obecných soudů možné učinit závěr o jejich splatnosti, tedy o důvodnosti stěžovatelčiny žaloby. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Dospěl k následujícím závěrům: Zaprvé, ve vztahu k námitce, že soudy nižších stupňů měly žalobu odmítnout „pro předčasnost“ a nikoli zamítnout, stěžovatelka v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; dovolání je v této části vadné. Zadruhé, v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému nároku samostatně, bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich soud rozhodl jedním výrokem. Rozhodl-li odvolací soud napadeným rozsudkem o nárocích na náhradu škody ve výši 9 843,4 Kč a 6 980,67 Kč, na zaplacení nájemného ve výši 5 277,4 Kč, 6 087,1 Kč, 4 546,5 Kč, 8 246,4 Kč, 8 246,4 Kč, 8 246,4 Kč a 8 390,4 Kč a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 793 Kč, to vše s příslušenstvím, rozhodl o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč. Dovolání je v tomto rozsahu nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zatřetí, námitku, že splatnost pohledávek nebyla vázána na doručení faktur, protože podle všeobecných smluvních podmínek splatnost nastávala vždy do osmého dne měsíce, kterého se splátka týká (není-li ve smlouvě nebo na faktuře uvedeno pozdější datum), stěžovatelka v řízení u nižších soudů dosud nevznesla ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř., a proto nemůže založit přípustnost. Začtvrté, namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastník byl vyzván k plnění při doručení předžalobní výzvy, případně žaloby, vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud. Podle odvolacího soudu se stěžovatelce nepodařilo v řízení prokázat, že by předžalobní výzvu vedlejšímu účastníkovi doručila, a ani pokus nalézacího soudu o doručení žaloby nebyl úspěšný. Zapáté, nepřípustná je i poslední námitka stěžovatelky, protože odvolací soud nedospěl k závěru, že by účastníci nemohli ve smlouvě sjednat právní domněnku či právní fikci ohledně doručení, rozhodnutí založil na závěru, že okolnosti, jimiž byla splatnost pohledávek smluvně podmíněna — doručení faktury do sféry vedlejšího účastníka, případně zmaření doručení z jeho strany — v projednávané věci nenastaly. III. Argumentace stěžovatelky 5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že sporné faktury, předžalobní výzva i žaloba byly vedlejšímu účastníkovi doručeny, protože podle všeobecných smluvních podmínek (čl. 10.5) je na zasílané písemnosti nutné nahlížet jako na doručené i tehdy, když se nájemce o zaslání písemností nedozvěděl nebo když se nájemci písemnost na jeho adresu nepodařilo doručit. Nejvyšší soud však svévolně a bez odůvodnění dospěl k nepřezkoumatelnému závěru, že podmínkou splatnosti je doručení faktury do sféry vedlejšího účastníka. 6. I kdyby právě uvedené neplatilo, podle všeobecných smluvních podmínek (čl. 4.1.6.) byla obecná splatnost dohodnuta vždy do osmého dne měsíce, kterého se splátka týkala (nebylo-li ve smlouvě nebo na faktuře uvedeno pozdější datum). Vedlejší účastník si měl být vědom své povinnosti hradit leasingové splátky, a to i kdyby žádné faktury neobdržel. Nejvyšší soud se právě uvedenou alternativní námitkou nezabýval z důvodu, že jde o novou argumentaci ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř., čímž nepřípustně rozšířil význam citovaného ustanovení a dopustil se svévole. Smyslem ustanovení je fixovat skutkový základ případu, nikoliv zakazovat nové právní argumenty, které zjištěný skutkový stav nenarušují. Stěžovatelka ostatně všeobecnými smluvními podmínkami argumentovala již před nalézacím soudem. 7. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky protiústavně odmítl zabývat jednotlivými „bagatelními“ fakturami. Výši nároku je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. třeba posuzovat jako součet všech faktur vystavených na základě příslušné smlouvy; ty totiž představují celkový předmět řízení. 8. Stěžovatelka konečně tvrdí, že řádně vymezila předpoklad přípustnosti ohledně námitky, že žaloba měla být obecnými soudy odmítnuta pro předčasnost, nikoliv zamítnuta; stěžovatelka v dovolání tvrdila, že tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; fakticky pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením obecných soudů, podle kterých nebylo možné žalobě vyhovět, neboť dosud nebyla splněna hmotněprávní podmínka, jíž smluvní strany podmínily splatnost sporných faktur, tj. jejich doručení vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka se tímto způsobem pokouší přimět Ústavní soud, aby nahrazoval úlohu Nejvyššího soudu a civilních soudů, což mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. 12. Namítá-li stěžovatelka opakovaně, že je podle všeobecných smluvních podmínek sporné faktury považovat za doručené, pomíjí podstatný závěr odvolacího soudu: Stěžovatelka dostatečně neprokázala nejen to, že faktury byly doručeny vedlejšímu účastníkovi, ale ani to, že faktury skutečně prostřednictvím pošty odeslala (viz bod 23 rozsudku odvolacího soudu). Ani odvolací soud ani Nejvyšší soud doručení vedlejšímu účastníkovi prostřednictvím ujednané právní domněnky či právní fikce principiálně nevyloučily; dospěly ovšem k závěru, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, protože pouze obecně tvrdila, že faktury běžně odesílá poštou. 13. Zjevně neopodstatněná je pak námitka stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl zabývat jejím novým, alternativním argumentem, podle které byla obecná splatnost dohodnuta vždy do o