I.ÚS 3068/22

Okresní soud v Lounech (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku dílem ve stádiu pokusu a dílem dokonaného, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a principu in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil stíhaného jednání, ale právě naopak provedené důkazy jeho vinu vyvrací.

Stěžovatel byl odsouzen za to, že do účetnictví právnické osoby (spolu-odsouzená) zahrnul mezi podklady pro výpočet DPH faktury za nerealizované platby. Obecné soudy se podle něj vůbec nezabývaly faktickým plněním a existencí zboží a vycházely pouze z toho, že obchodní korporace, které měly zboží dodat (a přijmout plnění), je nevykázaly ve svých daňových přiznáních - tím sebe obohatily a stěžovatele vystavily trestnímu stíhání. Přestože doložil faktury a úřední záznam správce daně, potvrzující skutečnou existenci zboží, obecné soudy vyslovily závěr o neexistenci zboží. Stěžovatel odkázal na výpověď pracovnice finančního úřadu, podle které zboží ve skladu bylo. K postupu výměny zboží a zaplacení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 5 Tdo 1503/2014 a sp. zn. 4 Tdo 381/2019).

Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů. Úkolem obecných soudů je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu. Ústavní soud zasáhne pouze, zjistí-li nejzávažnější pochybení, porušující základní práva a svobody: jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.

Napadeným rozsudkem byli právnická osoba a stěžovatel, který byl jejím jednatelem, uznáni vinnými, protože jako daňový náklad uvedli faktury za platby, které neproběhly. Nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, za nichž mělo být zboží získáno a následně prodáno, a zjistil, že obchodní partneři byli "mrtvou schránkou", zastupovali je "bílí koně", zabývali se zcela odlišným druhem podnikání nebo jsou dlouhodobě na území České republiky i v SRN nekontaktní. Při prověřování finančních schopnosti a možností odsouzených uzavřít podezřelé obchody nalézací soud zjistil jejich nereálnost, neexistenci prostředků pro uhrazení vystavených faktur, vady v účetnictví aj. Odkazoval-li stěžovatel na místní šetření správce daně, jímž měla být prokázána existence zboží, vycházel nalézací soud z výpovědi svědkyně, která uvedla v souladu s přiloženým úředním záznamem, že zboží (zběžně) viděla, nekontrolovala jeho druh, množství ani soulad s fakturami, protože účelem šetření bylo ověřit pouze existenci plátce DPH. Odvolací soud vyhodnotil závěry nalézacího soudu jako dostatečné, srozumitelné, úplné a odvolací námitky stěžovatele jako opakování jeho obhajoby. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvody k vynesení rozsudku byly zákonné, že je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry.

Z napadených rozhodnutí je též zjevné, že stěžovatel svoji obhajobu zopakoval v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti a opakovaně poukazuje na jeden důkaz, který interpretuje izolovaně a přikládá mu nepřiměřenou váhu; činí tak přesto, že obecné soudy (především nalézací soud) se důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Vina nebyla dovozena jen z absence daňových přiznání obchodních partnerů, ale komplexním posouzením všech obchodních vztahů a chování odsouzených.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému možnost obrátit se na soud, který bude jeho věc rozhodovat podle předem stanovených pravidel; nezaručuje však, že výsledné rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) zaručuje, že není-li prokázána vina, je na obviněného nutno hledět jako na nevinného. Zde se uplatní princip in dubio pro reo, podle kterého vyvstanou-li v řízení důvodné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Pochybnosti však musí být objektivně důvodné, a nikoliv jen alternativním výkladem některých důkazů, který by mohl svědčit ve prospěch obviněného.

V projednávané věci provedly obecné soudy řadu důkazů, které ve vzájemné souvislosti prokazují vinu stěžovatele; jeho vlastní interpretace jednoho důkazu je jen subjektivním pohledem na projednávanou věc, nezakládající důvodnost pochybností. Obecné soudy se věcí důkladně a dostatečně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.