I.ÚS 3083/17

Stěžovatel jako soudní exekutor svým rozhodnutím zastavil exekuci pro bezvýslednost jejího dalšího provádění. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a oprávněnému vedlejšímu účastníku 1) uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce v částce 35 022,52 Kč. Shledal totiž, že procesní zastavení nelze shledat na straně žádného z účastníků, náklady tedy má dle zákona hradit oprávněný.

Městský soud k odvolání oprávněného rozhodnutí stěžovatele změnil tak, že náhradu nákladů exekuce je stěžovateli povinen zaplatit povinný vedlejší účastník 2). Ztotožnil se s tím, že v případech zastavení exekuce pro nemajetnost povinného by náklady měl hradit oprávněný. Tuto jeho povinnost je však s ohledem na judikaturu Ústavního soudu třeba hodnotit i s ohledem na případné zavinění na straně oprávněného. Ve věci však nedostatek náležité opatrnosti na straně oprávněného nebyl dán, oprávněný nemohl vědět o nemajetnosti povinného a své procesní povinnosti plnil řádně. Zavinění je tak dáno na straně povinného, který celou exekuci způsobil.

Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Dle stěžovatele je dosavadní výklad § 89 exekučního řádu ze strany Ústavního soudu zjevně nesprávný. Gramatickým, logickým a systematickým výkladem lze dospět k jasnému závěru, že věta druhá tohoto ustanovení je speciální vůči větě první. Není tedy třeba hodnotit zavinění. Jde o jednoznačný záměr zákonodárce, který chtěl srovnat postavení exekutora a exekučního soudu tím, že zajistí odměnu pro všechny případy. V pojetí Ústavního soudu by postačovala první věta sporného ustanovení, zbylé jsou nadbytečné. V projednávané věci činí podstatnou část hotových výdajů náklady správce podniku povinného, které stěžovatel uhradit musel. Je téměř vyloučeno, že by náhradu těchto nákladů mohl získat u oprávněného. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval i v tom, že městský soud své rozhodnutí založil na formulářovém obecném odůvodnění, které platí prakticky pro všechny exekuce.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Stěžovatel v první řadě zpochybnil dosavadní závěry nálezové judikatury Ústavního soudu k výkladu § 89 exekučního řádu, podle níž při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného má být zohledněno i zavinění oprávněného [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.), IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127), III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) a III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511), navazující na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), a řada dalších rozhodnutí].

Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění těchto nálezů je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)], který jej může změnit pouze postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, tedy předložením věci plénu. Ve věci přitom nelze pominout, že plénum se obdobnou otázkou již zabývalo, neboť stěžovateli nevyhovující názor byl vysloven právě i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08. Ke změně plenární judikatury postupem podle § 23 zákona Ústavního soudu musí být dány důvody zcela zásadního ústavního významu [nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)]. Ty Ústavní soud i při vědomí setrvalého nesouhlasu exekutorů s výkladem § 89 exekučního řádu v nynější věci neshledal.

Kladl-li stěžovatel důraz na skutečnost, že sám bude muset uhradit náklady správce podniku povinného, lze jej i v této otázce odkázat na setrvalou rozhodovací činnost Ústavního soudu. Případným materiálním rizikům exekutora lze čelit např. požadováním složení zálohy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006), samozřejmě za situace, kdy by záloha, resp. zálohovaná činnost skutečně směřovala k úspěšnému ukončení exekuce, tj. ke skutečnému vymožení plnění [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2645/11 ze dne 12. 9. 2013 (N 163/70 SbNU 517) či III. ÚS 298/11 ze dne 10. 11. 2011 (N 192/63 SbNU 225)]. K aktuální nesolventnosti povinného vizte odst. 13 stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06.

Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Stěžovatel se v rozporu se setrvalými závěry rozhodovací činnosti Ústavního soudu nezabýval tím, zda oprávněný zavinil zastavení exekuce. Městský soud žádné důvody na straně oprávněného nezjistil, nadto se zabýval i tím, kdy nemajetnost povinného vyšla najevo. Za takového stavu není zřejmé, jak lépe ("méně formulářově") měl městský soud své rozhodnutí odůvodnit: sám stěžovatel žádné důvody na straně oprávněného netvrdí. Závěr městského soudu, že žádné takové důvody nejsou, tedy zjevně není excesivně stručný.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.