Ústavní soud I.ÚS 3083/25 – Mimořádné vydržení

Vedlejší účastníci (žalobci) se proti stěžovatelům (žalovaným) domáhali určení vlastnictví k části pozemku. Okresní soud v Kolíně žalobu zamítl. Krajský soud v Praze následně rozsudek okresního soudu změnil tak, že určovací žalobě vyhověl. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu (bod 5 rozsudku krajského soudu). Přisvědčil i tomu, že žalobci pozemek řádně nevydrželi. Odlišně však krajský soud posoudil otázku mimořádného vydržení, k němuž podle něj došlo. Z prokázaných okolností nevyplynula existence výprosy, která by dle § 993 občanského zákoníku bránila vydržení; žalobci rovněž neměli nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 občanského zákoníku (bod 11 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání stěžovatelů.

Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud a krajský soud porušily jejich základní práva, zejména právo vlastnit majetek. Rozhodnutí jsou arbitrární, nesou prvky libovůle a nezohledňují skutkový stav tak, jak byl zjištěn nižšími soudy. Žalobci neměli poctivou držbu a pozemek užívali na základě výprosy, resp. dobromyslnosti stěžovatelů, kterou následně zneužili. Podle stěžovatelů je dán extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podstatou napadených rozhodnutí je výklad a aplikace podústavních norem; konkrétně posouzení toho, zda vedlejší účastníci mimořádně vydrželi pozemek. Rolí Ústavního soudu však není, aby tyto závěry civilních soudů přezkoumával z pohledu naplnění zákonných předpokladů vydržení. Posuzovaná věc tedy postrádá ústavní význam. Stěžovatelé ostatně ani neodkazují na žádnou judikaturu Ústavního soudu, ze které by vyplývalo porušení jejich základních práv.

Pro ústavnost napadených rozhodnutí je důležité, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se se všemi okolnostmi, které jsou z pohledu zákona relevantní pro mimořádné vydržení (zejména délka držby, absence nepoctivého úmyslu držitele a neexistence překážky v podobě výprosy). V posuzované věci ani nemůže být dán extrémní rozpor v dokazování, jelikož krajský soud se s okresním soudem, co se týče skutkových závěrů, ztotožnil, jak na to poukázal již Nejvyšší soud v bodě 23 napadeného usnesení. Odlišně krajský soud vyhodnotil právní (nikoli skutkovou) otázku toho, zda mimořádnému vydržení v tomto konkrétním případě brání existence výprosy. Nejvyšší soud navíc relativně podrobně stěžovatelům vysvětlil, z jakých důvodů je rozhodnutí krajského soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z pohledu ústavního přezkumu tedy napadená rozhodnutí obstojí.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.