Ústavní soud I.ÚS 3118/23

Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") zprostil stěžovatele obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele proti rozsudku zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí s tím, že vycházejí z pochybností o jeho příčetnosti a trestní odpovědnosti. Obecné soudy neakceptovaly odkaz na širší souvislosti (dlouhodobé sledování stěžovatele i jeho rodiny), neprovedly k tomu dokazování ani nezajistily stopy v jeho bytě a na jeho těle. Důkazy prokazující zásah do jeho fyzické i psychické integrity obecné soudy odmítly, jako a priori neúčelné a nedůvodné; vycházely pouze ze znaleckého zkoumání, podle kterého trpí duševní chorobou. To stěžovatel odmítá a má za to, že revizní posudek by vyloučil závěr o paranoidní schizofrenii, která přesvědčivě neprokazuje jeho chování a není jednoznačným podkladem pro zproštění obžaloby; proto navrhuje zrušit napadená rozhodnutí, jimiž měly obecné soudy extrémně vybočit z pravidel spravedlivého procesu.

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl trestním příkazem okresního soudu č. j. 3 T 147/2019-174 ze dne 30. prosince 2019 uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy, pro nové skutečnosti byla povolena obnova řízení, v níž byl obžaloby zproštěn. K jeho odvolání krajský soud (opakovaně) věc okresnímu soudu vrátil, aby provedl navržené důkazy a zabýval se i progresí stěžovatelovy choroby, tedy lze-li její vliv vztáhnout i na jeho dřívější jednání. Naposledy okresní soud uzavřel, že stěžovatel neměl schopnost rozpoznávat smysl trestního řízení ani získávat prostředky a platit výživné, což lze podle zásady in dubio pro reo vztáhnout i na jeho starší jednání. Krajský i Nejvyšší soud považují zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu za nejpříznivější rozhodnutí pro stěžovatele.

Účelem trestního řízení není zjistit veškeré okolnosti vedoucí účastníka řízení k jeho jednání, ale náležitě vyšetřit, zda byl spáchán trestný čin. V trestním řízení jsou základní práva chráněna a zásah je možný jen v odůvodněných případech a v nezbytné míře. V projednávané věci taková situace nenastala a základní práva stěžovatele nebyla porušena.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 Listiny) poskytují záruku, že věc projedná nestranný, nezávislý a zákonný soud bez zbytečných průtahů a ve veřejném jednání, což se v tomto případě stalo. Stěžovateli nebylo upřeno právo na obhajobu (čl. 40 Listiny) ani nebyl stíhán pro jednání, které zákon neoznačuje za trestný čin (čl. 39 Listiny). Byl-li stěžovatel po provedeném řízení zproštěn obžaloby z důvodů pro něj nejpříznivějších, nemohla být porušena jeho základní práva.

Napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.