Ústavní soud I.ÚS 3127/24

Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové ("nalézací soud") domáhala proti stěžovatelce zaplacení slevy z ceny díla, které spočívalo ve stavebních úpravách školních budov ZŠ Voděrady. Nalézací soud rozsudkem č. j. 13 C 387/2017-864 ze dne 11. 1. 2023 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 595 908 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a nákladech státu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadené části o zaplacení 259 092 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích (výrok I), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zejména podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Podstatu stěžovatelčiny obsáhlé argumentace lze shrnout podle jejího členění námitek následovně: 1) obecné soudy nesprávně přiznaly slevu z ceny díla za absenci vlastnosti, která nebyla sjednána ani požadována, nevyplývá z právních předpisů a nelze ji považovat ani za obvyklou vlastnost daného výrobku nebo služby; 2) závěr soudů o vadě spočívající v záměně polystyrenových desek a slevě za tuto údajnou vadu ve výši 90 684 Kč je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; 3) odvolací soud v několika případech změnil skutkové závěry nalézacího soudu, aniž by zopakoval důkazy, na kterých byly tyto závěry původně založeny; 4) stěžovatelka nebyla poučena a vyzvána, aby označila důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř; 5) soudy překročily návrhy vedlejší účastnice a přisoudily něco jiného nebo více, než čeho se domáhala; 6) soudy chybně přiznaly vedlejší účastnici právo na zaplacení úroku z prodlení i za období, kdy stěžovatelka v prodlení nebyla.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti z podstatné části jen reprodukuje námitky, s nimiž se již obecné soudy řádně vypořádaly. Námitky č. 1) a 2) směřují proti skutkovým závěrům. Ústavní soud však není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy; může tak učinit pouze tehdy, zjistí-li libovůli při hodnocení důkazů, například v případech, kdy by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo by existoval nepřiměřený nesoulad mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů a jejich právními závěry [viz např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)] - o takovou situaci nyní nejde. Soudy srozumitelně vysvětlily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že dílo provedené stěžovatelkou mělo vady, a že vedlejší účastnici proto náleží sleva z ceny díla. Z ústavního hlediska tedy nelze jejich rozhodnutí považovat za vadné.

Námitkou č. 3) se již zabýval Nejvyšší soud, který řádně vysvětlil, že zásada přímosti v občanském soudním řízení nebyla porušena, dospěl-li odvolací soud na základě listinných důkazů k jiným skutkovým závěrům než soud nalézací; to platí zejména u listin, u nichž na rozdíl od výpovědí svědků nemohou hrát roli i faktory nezaznamenatelné v protokolu. Námitka č. 4) není opodstatněná, protože neúspěch stěžovatelky nebyl způsoben tím, že by neunesla břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, což je situace, pro kterou by byla relevantní poučovací povinnost podle § 118 o. s. ř. K námitce č. 5) již Nejvyšší soud vysvětlil, že vedlejší účastnice odhalovala vady díla postupně, což vedlo k upřesňování žalobních tvrzení. Protože skryté vady díla byly vytýkány od samého počátku a během řízení byl pouze konkretizován jejich rozsah, soud správně určil i datum, od kterého byla stěžovatelka v prodlení. Z tohoto důvodu proto není opodstatněná ani námitka č. 6).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.