I.ÚS 3148/17

Policie ČR, Obvodní ředitelství Policie Praha III, 14. srpna 2017 vyzvala stěžovatelku k vydání automobilu značky Mercedes-Benz s příslušenstvím, který stěžovatelka zakoupila 12. srpna 2017 ve Spolkové republice Německo. Stěžovatelka s Policií ČR spolupracovala a vozidlo Policii ČR vydala. Policie ČR zamítla 22. srpna 2017 žádost stěžovatelky o okamžité vrácení vydané věci podanou 18. srpna 2017; své rozhodnutí odůvodnila tím, že obdržela oznámení od německé policie, že daný automobil byl v Německu nahlášený jako odcizený a že okolnosti zakoupení automobilu stěžovatelkou byly podezřelé. Do vyjádření německé policie o zjištění skutečného majitele vozidla nepovažuje Policie ČR za možné zajištěný automobil vydat zpět stěžovatelce.

Stěžovatelka namítá, že Policie ČR vydala několik rozdílných dokumentů: V protokolu o vydání motorového vozidla, vydaném na hlavičkovém papíře stěžovatelky a potvrzeném zasahujícím policistou, je uvedeno, že Policie ČR postupovala podle § 78 trestního řádu, v úředním záznamu o vydání (odnětí) věci argumentovala, že jde o věc důležitou pro řízení o přestupku (tedy postup podle § 34 zákona o Policii ČR), v úředním záznamu o předběžném zajištění věci pak zajištění zdůvodnila důvodným předpokladem, že o zajištění nebo předání automobilu požádá cizí stát (tedy postup podle § 34a zákona o Policii ČR). Stěžovatelka tvrdí, že při výzvě k vydání automobilu zasahující policisté argumentovali postupem podle § 78 trestního řádu; to podle ní není možné, jelikož nebylo zahájeno trestní stíhání. Odejmutí věci podle § 34 zákona o Policii ČR podle stěžovatelky nepřichází v úvahu, jelikož hodnota automobilu přesahující milion korun je v nápadném nepoměru k přestupku a je tedy v rozporu s § 34 odst. 2 zákona o Policii ČR, dle kterého "nelze odejmout věc, jejíž hodnota je v nápadném nepoměru k povaze přestupku". Postup podle § 34a zákona o Policii ČR stěžovatelka považuje pouze za účelový.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud nezpochybňuje, že Policie ČR v daném případě postupovala zmatečně a že vydání několika odlišných rozhodnutí, resp. odůvodnění, nevzbuzuje důvěru v její rozhodování. Ústavní soud však poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, že ne každé porušení práva představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3108/16 ze dne 25. 7. 2017; usnesení sp. zn. IV. ÚS 126/01 ze dne 17. 5. 2001; nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud sice judikoval, že zajištění má trvat pouze nezbytně dlouhou dobu a nesmí být projevem disproporcionality či svévole (usnesení sp. zn. II. ÚS 1233/15 ze dne 11. 8. 2015), zároveň se ale opakovaně vyjádřil, že ohledně rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot zachovává maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2611/16 ze dne 8. 11. 2016; sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401), sp. zn. I. ÚS 150/07 ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. 2. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 423/16 ze dne 10. 5. 2016]. Vzhledem ke skutečnosti, že Policie ČR ve svém dopise z 22. srpna 2017 uvedla konkrétní důvody, které ji vedly k zajištění automobilu a které jsou v souladu s jedním z rozhodnutí vydaných Policií ČR (postup podle § 34a zákona o Policii ČR), neshledal Ústavní soud, že by svým postupem Policie ČR porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.