I.ÚS 315/16

Stěžovatel nezastoupen advokátem napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 105/2011-246 ze dne 30. 11. 2011. Na výzvu Ústavního soudu upřesnil, že žádá zrušení nejen tohoto rozsudku, ale také usnesení téhož soudu č. j. 6 Ads 217/2015-27 ze dne 2. 12. 2015.

Na další výzvu Ústavního soudu stěžovatel dne 23. 6. 2016 předložil prostřednictvím své advokátky bezvadnou ústavní stížnost. V ní žádal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Cad 1/2007-190 ze dne 18. 1. 2011, naopak již nežádal zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246 je rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, který Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu by tedy měla být zachována lhůta pro napadení předchozího rozsudku městského soudu. Dále stěžovatel vysvětil, proč byla jeho důchodová věc před správními soudy posouzena meritorně nesprávně.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a přílohami spisu; dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Procesním prostředkem ochrany práva stěžovatele proti rozsudku městského soudu je kasační stížnost. Tu stěžovatel podal a Nejvyšší správní soud ji zamítl rozsudkem č. j. 6 Ads 105/2011-246. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem, rozhodnutí o ní bylo rozhodnutím zjevně věcným. Odmítavé je pouze usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 217/2015-27. V něm soud odmítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu pro překážku věci rozhodnuté založenou právě rozsudkem č. j. 6 Ads 105/2011-246. Ani v tomto případě nejde o odmítavé rozhodnutí z důvodů závislých na uvážení soudu (na jeho uvážení výslovně závisí nepřijatelnost kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podle § 104a soudního řádu správního). Nejvyšší správní soud zde naopak konstatuje, že opětovnou kasační stížnost v téže věci již stěžovatel nemá k dispozici ze zákona. Nejde tedy o případ předvídaný § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Rozsudek městského soudu mohl stěžovatel napadnout, pouze pokud by zároveň napadl i rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246 jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva [tak již usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331)]. To stěžovatel neučinil a s ohledem na zjevnou opožděnost ani učinit nemohl (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/13 ze dne 23. 7. 2013 vydané v téže důchodové věci stěžovatele).

Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Promeškání příslušných lhůt nelze obcházet podáváním nových návrhů proti jednotlivým rozhodnutím v různých procesních stádiích věci stěžovatele, pokud to zákon neumožňuje. Chtěl-li tedy stěžovatel podrobit svou důchodovou věc přezkumu Ústavního soudu, měl řádně napadnout rozsudek č. j. 6 Ads 105/2011-246.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.