Ústavní soud I.ÚS 3161/24

Stěžovatelka před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu o zaplacení částky 31 445 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s právní předchůdkyní společnosti Bohemia Faktoring, a.s. (společností Provident Financial, s.r.o.). V listopadu 2018 poskytla společnost Provident Financial, s.r.o., stěžovatelce částku 25 000 Kč, kterou se stěžovatelka zavázala uhradit společně s poplatky ve výši 17 195 Kč ve splátkách do 2. 1. 2020. Z celkové částky však stěžovatelka uhradila pouze část. Během prosince 2020 pak byla pohledávka za stěžovatelkou postoupena společnosti Bohemia Faktoring, a.s., což bylo stěžovatelce oznámeno.

Okresní soud v Hodoníně shledal smlouvu o zápůjčce absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti stěžovatelky, a proto rozhodl, že je stěžovatelka povinna vrátit pouze 25 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Brně rozsudek potvrdil jako věcně správný.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, jehož opis si Ústavní soud vyžádal, odmítl pro vady dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v dovolání pouze ocitovala § 237 občanského soudního řádu a odkázala na dvě rozhodnutí okresních soudů a jedno rozhodnutí krajského soudu, aniž by blíže specifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, žalovaná v dovolání nijak neoznačila a ani ji nešlo identifikovat z celkového obsahu dovolání.

Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto napadená rozhodnutí zrušit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v rozhodnutích nesprávně vyložily normy podústavního práva, a to především počátek subjektivní promlčecí lhůty při vzniku bezdůvodného obohacení. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje jen proti postupu odvolacího soudu, ale proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, nic nenamítá.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, napadená rozhodnutí a vyžádané dovolání stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.

Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy meritu věci. Jak plyne ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod 8), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení Ústavní soud zvolil již mnohokrát, viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/19, I. ÚS 2387/17, I. ÚS 2835/20, I. ÚS 3113/20, IV. ÚS 1567/21, I. ÚS 2522/23, IV. ÚS 2418/23, I. ÚS 3084/23 či I. ÚS 2336/24).

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).

Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné argumenty vysvětlující, že její dovolání nebylo vadné. Pouze konstatuje, že obecné soudy špatně posoudily počátek subjektivní promlčecí lhůty, čímž došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

Mimo to stěžovatelka tvrdí, že se při řešení dané právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Ústavní soud už dříve podotkl, že vymezením vícero možností předpokladů přípustnosti dovolání neporušuje dovolatel požadavek, že v konkrétním případě může být splněno jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2659/20). Zároveň však uvedl, že v případě rozporu v judikatuře musí dovolatel vymezit, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k dané otázce hmotného či procesního práva). V druhém případě pak dovolatel musí určit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Ani jednu z podmínek však stěžovatelka nesplnila, což Nejvyšší soud v odůvodnění řádně vysvětlil a stěžovatelka to v ústavní stížnosti nerozporuje.

Jelikož Nejvyšší soud posoudil správně dovolání jako vadné, neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku krajského soudu je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.