Ústavní soud I.ÚS 3169/24

Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhali bezdůvodného obohacení ve výši 18 206 Kč s příslušenstvím. Jádrem sporu bylo rozúčtování dodávek vody, neprovedená výměna vodoměrů a s tím související tvrzené nesprávné vyčíslení vodného, jehož vrácení stěžovatelé nyní požadují po vedlejším účastníkovi - společenství vlastníků.

Okresní soud žalobu stěžovatelů zamítl, což následně potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací.

Stěžovatelé napadají usnesení krajského i okresního soudu ústavní stížností a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na částku, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, lze věc považovat za tzv. bagatelní [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud konstantně judikuje, že bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [např. nález ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili a případně doložili, proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, bod 6).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by měli být s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím zásadně dotčeni na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Zmiňují pouze to, že jim v řízení před obecnými soudy vznikly vysoké náklady řízení (údajně ve výši přibližně 167 tis. Kč), které hranici bagatelnosti překračují. Nicméně pro posouzení bagetelnosti je rozhodný samotný předmět řízení v době rozhodování a k nákladům řízení či příslušenství se nepřihlíží. Nelze navíc opomenout, že nákladové spory Ústavní soud také podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu [viz např. nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud tak ve výši hypotetických nákladů řízení nespatřuje okolnost, která by byla relevantní pro odlišné posouzení bagatelnosti věci.

Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko). To zpravidla nastává, pokud věc z hlediska ústavnosti přesahuje kauzu samotnou a individuální zájmy konkrétních stěžovatelů. Ani nic takového však Ústavní soud v této věci neshledal. Stěžovatelé tvrdí, že výsledek sporu může být preventivního charakteru ve vztahu k jednání společenství vlastníků, jehož jsou členy. To ale jen potvrzuje, že se spor dotýká pouze zájmů stěžovatelů a vztahů v rámci tohoto společenství vlastníků. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají v podstatě pouze dílčí pochybení při dokazování a zjišťování skutkového stavu (nejmenování znalce, provedení důkazu navrženého společenstvím vlastníků až po koncentraci řízení, údajné logické rozpory v napadených rozhodnutí), v nichž by - ani v případě jejich důvodnosti - nebylo podle Ústavního soudu možné spatřovat takový "značně intenzivní zásah" do ústavně zaručených práv, který by odůvodňoval věcný přezkum napadených rozhodnutí.

Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.