I.ÚS 3179/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3179/18 ze dne 30. 11. 2021 N 208/109 SbNU 244 K podmínkám prolomení "blokačního ustanovení" § 29 zákona o půdě; (ne)naplnění podmínek pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Rybářství Třeboň Hld., a. s., se sídlem Rybářská 801, Třeboň, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 28 Cdo 280/2018-469, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2017 č. j. 8 Co 723/2017-385 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. prosince 2016 č. j. 2 C 318/2015-271, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3. Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení a 1. Římskokatolické farnosti Lutová, se sídlem Husova 142, Třeboň, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha, a 2. obchodní společnosti ODEON, a. s., se sídlem Josefská 425/25, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem, se sídlem Vodičkova 710/31, Praha, a 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na zrušení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále též jen "zákon o církevních restitucích"). 2. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále i jen "okresní soud") napadeným rozsudkem k žalobě podané první vedlejší účastnicí (Římskokatolická farnost Lutová) podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určil, že stát - Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 177 o výměře 1 841 m2, vodní plocha, rybník, pozemku parc. č. 178 o výměře 1 841 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. 179 o výměře 5 694 m2, ostatní plocha, ostatní komunikace, pozemku parc. č. 180 o výměře 6 344 m2, vodní plocha, rybník, pozemku parc. č. 181 o výměře 252 m2, ostatní plocha, neplodná půda, pozemku parc. č. 183 o výměře 43 428 m2, vodní plocha, rybník, a pozemku parc. č. 140/5 o výměře 205 m2, ostatní plocha, neplodná půda, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 270 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, pro obec Chlum u Třeboně, katastrální území Lutová (dále jen "předmětné pozemky"). K odvolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice (České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil [v odvolacím řízení již vystupovala jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky třetí vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti (obchodní společnost ODEON, a. s.)]. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. 3. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním majetkem církevních právnických osob - Farní beneficium v Lutové a Katholishe Pfarrpfründe in Luttau, jejichž právním nástupcem je žalobkyně, že výměrem Okresního národního výboru v Třeboni ze dne 22. 2. 1949 zn. 611/0-21/2-49 bylo rozhodnuto o výkupu předmětných pozemků podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), s tím, že o náhradě za vykoupenou půdu bude rozhodnuto samostatně (v řízení však nebylo prokázáno, že by takové rozhodnutí bylo vydáno), že do roku 1992 byly pozemky ve správě Státního rybářství Třeboň, s. p., a že majetek tohoto podniku včetně předmětných pozemků přešel na základě privatizačního projektu na společnost Rybářství Třeboň, a. s., jež byla založena notářským zápisem ze dne 23. 4. 1992. Dále bylo zjištěno, že součástí privatizačního projektu byl seznam pozemků (obsahující i předmětné pozemky), které přecházejí na stěžovatelku, a to s uvedením způsobu jejich nabytí ve vztahu k privatizaci, přičemž u všech pozemků je uvedeno, že se jedná původně o církevní majetek, s výjimkou pozemku, který je chybně (v rozporu se zápisem v pozemkových knihách) uváděn jako původní majetek Habsburků, jenž na stát přešel při první pozemkové reformě. 4. Obecné soudy konstatovaly, že řešení sporu se musí odvíjet od vážení práv zúčastněných subjektů a že v dané věci převáží právem chráněný majetkový zájem vedlejší účastnice jako historického vlastníka předmětných pozemků, neboť v řízení bylo zjištěno, že k převzetí majetku stěžovatelkou došlo v rámci privatizace, v jejímž průběhu byly Nejvyšším kontrolním úřadem zjištěny nedostatky, mj. to, že při přechodu majetku státu na akciovou společnost byly stát (Ministerstvo zemědělství a Fond národního majetku) a akciová společnost zastoupeny při podpisu předávacího protokolu jednou fyzickou osobou (bývalým ředitelem státního podniku, následně v postavení člena představenstva a poté místopředsedy a předsedy představenstva vzniklé akciové společnosti). Zjištěný nestandardní způsob privatizace, kterým byla znemožněna věcná kontrola správnosti převzetí a předání majetku a nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, nemohl dle názoru obecných soudů požívat soudní ochrany na úkor jejich historického vlastníka; stejně tak (i s přihlédnutím k dalšímu personálnímu propojení mezi členy vedení privatizovaného státního podniku a statutárním orgánem akciové společnosti stěžovatelky). Z toho dle odvolacího soudu vyplývá, že nelze shledat důvody pro mimořádné prolomení blokace církevního majetku, neboť akceptace zjištěného postupu privatizace by byla popřením obecné myšlenky spravedlnosti. 5. Stěžovatelka nastíněný postup obecných soudů považuje za protiústavní, neboť napadená rozhodnutí nepřípustně absolutizovala přednost restitučních nároků. Při kolizi dvou základních lidských práv měly použít test přiměřenosti. Stěžovatelka při jí provedeném testu proporcionality uvedla, že napadená rozhodnutí neobstojí v kritériu potřebnosti; stejného cíle šlo dosáhnout bez dotčení vlastnického práva stěžovatelky, a to zejména prostřednictvím finanční náhrady podle § 15 zákona o církevních restitucích. Navíc Česká republika nemá zájem vykonávat vlastnické právo k nemovitostem, pravděpodobně na nich není schopna řádně hospodařit a její dosavadní postoj nasvědčuje, že je vedlejší účastnici 1 nevydá. Nejsou totiž splněny podmínky § 7 odst. 1 zákona o církevních restitucích, jejichž přítomnost měla být posuzována jako předběžná otázka. 6. Ve vztahu k otázce dobré víry a možného vydržení nemovitostí stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu vyšších soudů o posuzování dobré víry kolektivního statutárního orgánu a nepřípustně extenzivně vyložily výjimky z pravidel posuzování dobré víry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu. Zejména výjimku týkající se nikoli skutečné, nýbrž teoreticky možné vědomosti stěžovatelky (její právní předchůdkyně) o charakteru nemovitostí. Dále stěžovatelka brojila proti posouzení údajně nevynaložené běžné opatrnosti držitele při privatizaci, o níž soudy fakticky tvrdily, že by se musel seznámit s obsahem celého několikasetstránkového projektu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s hodnocením týkajícím se kontrolního závěru Nejvyššího kontrolního úřadu, jenž byl velmi obecný, neplyne z něj rozpor privatizace s blokačním ustanovením a nebyl stěžovatelce doručen. 7. Obecné soudy nebraly na zřetel důvěru jednotlivce ve správnost jednání státu, který má objektivně znát své právo; stěžovatelka poukazuje na nálezy ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551) a ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139). Otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobnýc