Ústavní soud I.ÚS 3226/23

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy a dílem ve stadiu pokusu. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věci (finanční hotovosti 7 665 Kč a mobilního telefonu). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ve veřejném zasedání zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí finanční hotovosti 7 665 Kč; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání státní zástupkyně bylo zamítnuto. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Stěžovatel v trestním řízení prohlásil vinu, krajský soud proto dále neprováděl dokazování a vydal napadený rozsudek. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že sice "využil" institut prohlášení viny, což však neučinil způsobem, jaký je požadován, jelikož výslovně namítal, že se tvrzeného skutku nedopustil; tím logicky odmítl i právní kvalifikaci svého jednání, z čehož dovozuje, že vinu neprohlásil. Přesto prohlášení viny podmínilo další průběh trestního řízení, v němž obecné soudy rezignovaly na zjištění, zda stěžovatel pochopil podstatu všech 88 skutků - touto argumentací se vrchní ani Nejvyšší soud dostatečně nezabývaly.

Podle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny, nevypořádaly se s důkazy v jeho prospěch, některé důkazy opomenuly a ty, na jejichž základě jej uznaly vinným, hodnotily nesprávně; k tomu odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. ve věci Le Compte, Van Leuvena De Meyere vs. Belgie č. 6878/75 7238/75 ze dne 23. června 1981) i Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. prosince 2005 (N 230/39 SbNU 446) či III. ÚS 521/05 ze dne 23. března 2006 (N 70/40 SbNU 691)]. Pro namítaná porušení svých základních práv navrhuje stěžovatel napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů, které hodnotí, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu. Své úvahy musí soudy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne pouze v případě porušení zaručených základních práv a svobod, zvláště jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé, nebo vykazují-li znaky svévole. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

Z napadených rozhodnutí a protokolů z hlavního líčení vyplývá, že stěžovatel bezprostředně po přednesení obžaloby a poradě se svým tehdejším obhájcem prohlásil, že rozuměl poskytnutým poučením, chce prohlásit vinu a přiznat se, že souhlasí s právní kvalifikací, podrobnosti si však pro časový odstup již nepamatuje - po měsících ve vazbě projevil sebereflexi a snahu po nápravě. Také v závěrečné řeči stěžovatel uvedl, že cítí upřímnou lítost, proto se ke svému jednání přiznal a prohlásil vinu. Na základě těchto prohlášení krajský soud již dokazování neprováděl a věc vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud přezkoumal zvolený procesní postup, splnění zákonných podmínek, a uzavřel, že stěžovatel po řádném poučení dobrovolně prohlásil vinu (§ 206c odst. 1 trestního řádu), jeho prohlášení bylo akceptováno, a proto není možný přezkum výroku o vině (§ 206c odst. 7 trestního řádu). Následně vrchní soud přihlédl k odvolání výhradně ve vztahu k uloženému trestu. Také Nejvyšší soud se důkladně zabýval naplněním zákonných podmínek prohlášení viny a zdůraznil, že je-li přijato prohlášení viny obviněným, soud v rozsahu přijetí neprovádí dokazování (§ 206c odst. 6 trestního řádu).

Byl-li stěžovateli uložen trest hluboko pod spodní hranicí trestní sazby (8-12 let), stalo se tak právě v důsledku prohlášení viny. Stěžovatel zřejmě od svého kroku očekával vyšší míru shovívavosti, které se mu nedostalo, a nyní namítá porušení svých práv - to však nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti.

Podle § 206c odst. 7 trestního řádu nelze soudem přijaté prohlášení viny odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Stěžovatel zákonným postupem svou vinu prohlásil a krajský soud na základě prohlášení rozhodl. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručují, že ve věci budou rozhodovat nezávislé a nestranné soudy podle předem stanovených pravidel, nikoli, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Ústavní soud ani nezjistil, že by bylo porušeno právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatel měl možnost - nikoli povinnost - využít nabízený institut prohlášení viny; učinil-li tak (na rozdíl od spoluobžalovaného), přihlédl k tomu soud při rozhodování o trestu, který byl stanoven i s ohledem na náhled stěžovatele na zločin, k jehož spáchání se řádně doznal.

Stěžovatel zjevně nesouhlasí s uloženým trestem a zpochybňuje postup obecných soudů přesto, že v okamžiku svého prohlášení věděl, že jde o úkon nevratný. V ústavní stížnosti mimo svůj opakovaný nesouhlas neuvedl stěžovatel nic, z čeho by bylo možné dovodit porušení jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí i protokolů je patrné, jak obecné soudy postupovaly a proč vydaly svá řádně odůvodněná rozhodnutí.

Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.