Ústavní soud I.ÚS 3227/24

Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala náhrady škody ve výši 372 710 Kč, způsobené nesprávným úředním postupem. Právní předchůdkyně stěžovatelky vydala vozidlo na základě výzvy orgánů činných v trestním řízení jako věc důležitou pro trestní řízení. Po dobu, kdy bylo vozidlo uschováno, však došlo k jeho poškození a ztrátě hodnoty (vozidlo bylo vráceno až po uplynutí více než 4 let).

Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že odpovědnost vedlejší účastnice je dána. Nesprávný úřední postup spočíval v nedostatečné ochraně svěřené věci, když ze strany zajišťujícího orgánu nebyla učiněna taková opatření, která by vzniku škodu na vozidle předešla; způsob a podmínky uskladnění této věci neodpovídaly jejímu charakteru. Okresní soud uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 286 197 Kč z titulu náhrady škody a současně náhradu nákladů řízení ve výši 225 768 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu se odvolala jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice. Krajský soud v Ostravě ve výrocích I. až III. snížil celkovou výši náhrady škody na 235 900 Kč. Ve výrocích IV. až IX. pak rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud stěžovatelce na nákladech řízení přiznal částku v celkové výši 69 659 Kč (výroky IV. a VII.). Samotné stěžovatelce pak uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů částku 4 172,50 Kč České republice - Okresnímu soudu v Ostravě (výrok V.) a částku 2 450 Kč České republice - Krajskému soudu v Ostravě (výrok VIII.).

Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že na posuzovanou věc nelze aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, který stanoví: "I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem v tom, že znalecký posudek se týkal pouze výše plnění. V posuzované věci byl znalecký posudek zadán i za účelem zjištění příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti ze strany vedlejší účastnice. Krajský soud tedy postupoval podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu), přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pokud znalecký posudek zkoumá samotný základ nároku, nelze podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu postupovat.

Právě proti těmto závěrům krajského soudu a souvisejícím nákladovým výrokům podává stěžovatelka ústavní stížnost. V ní tvrdí, že krajský soud porušil její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatelky je pravdou, že okresní soud nechal zpracovat znalecký posudek nejen ke stanovení výše opravy, ale také k posouzení, které jednotlivé poškození bylo způsobeno chováním žalované. Krajský soud však podle stěžovatelky tyto závěry nepřevzal, což stěžovatelka opírá o následující tvrzení: "Odvolací soud vzal obvyklou cenu vozidla bez poškození (vyjma podhuštěné pneu) ke dni jeho vydání a od ní odečetl obvyklou cenu vozidla s veškerým poškozením ke dni jeho vrácení. Jinými slovy, ve stanovení škody jako rozdílu těchto obvyklých cen se nijak neprojevilo, že by snad některá poškození nebyla uznána jako přičitatelná žalované." Použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu bylo ze strany odvolacího soudu podle stěžovatelky naprostým excesem a projevem protiústavní svévole. Odvolací soud měl aplikovat § 142 odst. 3, jelikož byl nárok plně co do základu po právu a jeho výše závisela pouze na znaleckém posudku a metodice oceňování.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (z nedávné doby k tomu zejména stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Žádné takové mimořádně okolnosti posuzovanou věc neprovázejí. Ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Alespoň stručně lze zmínit, že dle Ústavního soudu krajský soud řádně odůvodnil, z jakých důvodů není možné použít § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Uvedl, že znalecký posudek byl zadán také k posouzení příčinné souvislosti při vzniku škody, tedy k základu samotného nároku. Tuto skutečnost ostatně uznává sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Není pravdou, že by odvolací soud vycházel pouze z druhého znaleckého posudku, provedeného v rámci odvolacího řízení. Krajský soud o tento znalecký posudek pouze doplnil již provedené dokazování, a to za účelem zjištění výše skutečné škody, resp. zjištění obvyklé ceny vozidla v okamžiku před jeho převzetím orgány činnými v trestním řízení (srov. bod 18 napadeného rozhodnutí). V bodě 12 odůvodnění přitom krajský soud odkázal na správnost skutkových a právních závěrů okresního soudu, týkajících se naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti, do čehož spadají také závěry učiněné z prvního znaleckého posudku. I z celkového kontextu napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud vycházel rovněž ze znaleckého posudku provedeného před okresním soudem; z něj ostatně plynuly skutečnosti rozhodné pro závěr o existenci odpovědnostního titulu, což krajský soud opět potvrdil v bodě 13, ve kterém uvedl, že se ztotožňuje se závěry ohledně samotné odpovědnosti, ale je třeba doplnit dokazování ohledně výpočtu výše škody.

Lze shrnout, že napadené rozhodnutí je z hlediska použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (a naopak nepoužití § 142 odst. 3 téhož zákona) řádně a logicky odůvodněno; z pohledu ústavněprávního mu není co vytknout.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.