I.ÚS 3255/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3255/23 ze dne 17. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 7 Tdo 779/2023-5995, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2022 sp. zn. 3 To 86/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. června 2021 č. j. 62 T 5/2019-5106, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 100 000 Kč, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech na dobu tří let. 3. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci. Zmíněnému rozsudku předcházel rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618, kterým byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby zproštěn. Tento rozsudek byl k odvolání příslušného státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 3 To 21/2020 zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. K odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému (napadenému) rozsudku krajského soudu vrchní soud shora označeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatele zrušil ve výrocích o peněžitém trestu a o trestu zákazu činnosti. Námitky stěžovatele, že krajský soud v novém rozhodnutí dospěl na základě totožné důkazní situace k odlišným skutkovým závěrům, označil vrchní soud za nedůvodné. Zdůraznil, že krajskému soudu bylo při jeho prvním rozhodování v posuzované věci vytknuto, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, že jeho argumentace byla zjednodušující a nedostatečně analytická, že pominul hodnocení listinných důkazů a také se opomenul vypořádat s listinami poskytnutými správcem daně, jakož i s důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách a obsahem elektronické komunikace. Rezignoval tak na požadavek hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti tak, jak mu ukládá trestní řád. V novém řízení se však podle vrchního soudu krajský soud již vyvaroval vytýkaných pochybení a velmi důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém prvním rozhodnutí hodnotící proces ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu v podstatě vůbec neprovedl, je logické, že po jeho řádném vykonání v novém hlavním líčení dospěl k odlišným skutkovým závěrům. K tomu poukázal na to, že nejde o žádnou protiprávní situaci, jak tvrdí stěžovatel, a že ke změně skutkových zjištění není v takovém případě nutné mít k dispozici další nové důkazy. Vrchní soud podle něj řádným způsobem vykonal svou přezkumnou pravomoc, vytkl konkrétní nedostatky v hodnocení důkazů, aniž by krajskému soudu ukládal, jakým způsobem má ten který důkaz hodnotit a k jakým výsledkům má přitom dospět. Krajský soud se při svém novém rozhodování vyvaroval vytýkaných pochybení a důkladně zhodnotil veškeré provedené důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, což je situace trestním řádem předvídaná. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že z napadených rozhodnutí není patrné, o jaké důkazy je opřen závěr o jeho vině. Znovu opakuje, že původně byl rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 62 T 5/2019-4618 předmětné obžaloby zproštěn s tím, že ve věci nebyl dán žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, ani řetězec důkazů nepřímých. Tvrdí, že v dokazování provedeném nalézacím soudem poté, co mu byla věc vrácena vrchním soudem, se ve vztahu k jeho osobě v podstatě nic nezměnilo, resp. že převážná většina z nově provedených důkazů se ho netýká. Krajský soud podle něj řádně neodůvodnil, proč za totožné skutkové situace dospěl k odlišným závěrům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že krajský soud v napadeném rozhodnutí neodůvodnil, proč za totožné důkazní a v důsledku toho i skutkové situace dospěl k odlišným závěrům. Nijak blíže však nespecifikoval, jaké konkrétní důkazy hodnotil podle jeho mínění krajský soud odlišně, resp. jaké důkazy, které údajně nemají ve vztahu k jeho osobě žádný význam, má na mysli. 10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Podanou obecnou ústavní stížnost stěžovatele tak nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního tvrzení a potažmo i břemene, které stěžovatel stran porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022). 11. Navíc Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit, a to tím spíše za situace, kdy ani v odvolání či dovolání stěžovatel blíže neupřesnil skutečnosti svědčící podle něj o tom, že krajský soud při stejné důkazní situaci došel po jiném zhodnocení důkazů k jiným skutkovým závěrům. Vrchní soud zdůraznil, že krajský soud