I.ÚS 3264/18

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byl ve věci jeho žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč dle položky č. 23 bodu 1. písm. a) sazebníku soudních poplatků.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že zrušení věcné výjimky z povinnosti k hrazení soudního poplatku za žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nastolení stavu, kdy je za žalobu, odvolání i dovolání vybírán soudní poplatek, považuje za protiústavní. Stalo se tak novelou zákona o soudních poplatcích, kterou byla zrušena věcná excempce a položkou 8a byl zaveden poplatek ze žalob, přičemž v souvisejících záležitostech (odvolání a mimořádné opravné prostředky), byla otázka soudních poplatků ponechána na obecné úpravě. Podle stěžovatele z poslanecké iniciativy vyšel nedomyšlený výtvor, který trestá poškozené za jejich uplatňování nároků proti státu, jenž je sám generelně osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I.ÚS 1415/19 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV.ÚS 3283/18 předmětnou problematikou zabýval a dospěl k závěru, že zavedení soudního poplatku v prvním stupni ve výši 2 000 Kč sleduje legitimní cíl, jelikož umožňuje efektivně omezit nadměrné zatěžování soudní soustavy tam, kde to zjevně neslouží k ochraně základních práv. Pokud však jde o poplatkovou povinnost pro odvolací řízení, jevily se závěry obecných soudů jako excesivní, neboť vyměření poplatku podle hodnoty předmětu sporu (navíc bez zákonné opory) může mít pro žalobce až odstrašující účinek. V souladu s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu je proto nutno předmětnou právní úpravu vykládat tak, že pokud poplatkovou povinnost zákonodárce zcela jednoznačně a srozumitelně nevyjádřil, jde o návrh nezpoplatněný. Tyto závěry lze mutatis mutandis vztáhnout také na řízení dovolací. Problém, namítaný stěžovatelem je tedy pro futuro vyřešen; pokud jde o jeho stížnost, nutno dále konstatovat, že po něm vyžadovaný poplatek byl ve výši, která je dle konstantní judikatury Ústavního soudu považována za bagatelní.

Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musel být také odmítnut s ní spojený návrh na zrušení položky 8a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který je návrhem pouze akcesorickým, a sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.