I.ÚS 3281/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3281/23 ze dne 13. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023 č. j. 6 Tdo 879/2023-463 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023 č. j. 9 To 30/2023-390, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel byl uznán vinným ze zločinu znásilnění a přečinu ohrožování výchovy dítěte. Nejprve ho Městský soud v Praze za použití § 58 trestního zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) odsoudil k tříletému trestu odnětí svobody, který podmíněně odložil s pětiletou zkušební dobou. K odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze změnil výrok o trestu stěžovatele - nově mu uložil pětiletý trest odnětí svobody, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Městský soud při ukládání trestu stěžovateli postupoval podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, podle něhož může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Tento postup sice není obligatorní, ale městský soud pro něj ve věci stěžovatele shledal důvody. Od doby spáchání uplynula dlouhá doba, během níž stěžovatel žil řádným životem. Za své jednání přijal plnou odpovědnost a lituje jej, svému synovi (poškozenému) se omluvil, prohlásil vinu a dobrovolně se zavázal k zaplacení vysoké částky náhrady nemajetkové újmy (500 000 Kč). Splácet dosud neuhrazenou částku (250 000 Kč) by stěžovateli uložení nepodmíněného trestu znemožnilo, čímž by uzavřená dohoda o náhradě nemajetkové újmy ztratila smysl. 3. Vrchní soud s aplikací § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku nesouhlasil. Zdůraznil, že jde o postup mimořádný a fakultativní, k němuž lze přistoupit za splnění tří kumulativních podmínek (prohlášení viny, možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání a tomu odpovídající poměry pachatele a povaha spáchané trestné činnosti). I když stěžovatel prohlásil vinu a městský soud jeho prohlášení přijal, nezavázal se tím uložit mu trest odnětí svobody mimořádně snížený. Poměry pachatele vrchní soud hodnotil jako hraniční pro případnou úvahu o možnosti nápravy dosažitelné i trestem kratšího trvání (tedy pod trestní sazbou pěti let podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku). Podle vrchního soudu mimořádnému snížení brání povaha stěžovatelem spáchaných trestných činů, zejména znásilnění. Znaky obou trestných činů stěžovatel naplnil velmi intenzivně, svého syna znásilňoval po dobu osmi let, od jeho šesti do třinácti let, než se s ním poškozený odmítl nadále stýkat, byť z jiných důvodů. U poškozeného byl zjištěn negativní vliv na psychosexuální vývoj, je opožděný, omezený na autoerotiku a není schopen navázat partnerský vztah, což městský soud podle vrchního soudu opomenul na úkor uplynulé doby. Ta je však důsledkem toho, že poškozený začal v dospělosti pociťovat následky jednání stěžovatele. Projevená lítost a uzavření dohody o náhradě nemajetkové újmy těsně před podáním obžaloby se vrchnímu soudu jeví jako účelové. Vrchní soud nově uložil stěžovateli trest na samé dolní hranici trestní sazby, který podle něj nejlépe dosáhne preventivního i přiměřeně represivního účelu trestu. 4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť jeho námitky nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, jeho druhu a výměře lze uplatnit prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, mohou se ale týkat pouze uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu mimo příslušnou trestní sazbu. Stěžovatel se snaží domoci mimořádného snížení trestu odnětí svobody, čehož lze dosáhnout za specifických podmínek jen u spolupracujícího obviněného za užití § 58 odst. 5 trestního zákoníku, a to není stěžovatelův případ. Tento výklad odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, včetně usnesení trestního kolegia sp. zn. 7 Tdo 317/2020. Stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 631/23 se podle Nejvyššího soudu týkal skutkově zcela odlišného případu a jediné vybočující usnesení sp. zn. 3 Tdo 668/2007 v něm zmíněné je mnohokrát překonané a proto nevýznamné. Nejvyšší soud tedy postup vrchního soudu přezkoumal pouze z hlediska toho, zda uložený trest není nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý, čímž by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Shledal, že ve stěžovatelově věci nebylo mimořádné snížení trestní sazby na místě a ztotožnil se s argumenty vrchního soudu. Stěžovatelovu argumentaci neschopností splácet náhradu nemajetkové újmy poškozenému Nejvyšší soud odmítl s tím, že na možné následky svého jednání měl stěžovatel myslet před spácháním trestné činnosti a že se z hrozícího pobytu ve věznici nelze "vykoupit". 5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti závěru Nejvyššího soudu o nepřiléhavosti nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23 na jeho věc. Svůj trest navíc považuje za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a předvídatelnosti rozhodnutí, čímž nabývá ústavněprávního rozměru. Upozorňuje na to, že i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k jeho dovolání označil jeho věc za vymykající se obvyklým případům. Rozhodnutí vrchního soudu stěžovatele uvrhne do exekuce, protože nebude schopen hradit zbývající náhradu poškozenému ani splácet dluh z úvěru, který si vzal na jeho částečnou úhradu. Vrchní ani Nejvyšší soud nezohlednily právě to, že je i v zájmu poškozeného, aby stěžovatel na svobodě pracoval a splácel náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel se k tomu zavázal na mnoho let a každý den je mu připomínáno, čeho se dopustil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že správně rozhodl městský soud a nový trest je v kontextu přiznané náhrady nemajetkové újmy nepřiměřeně přísný. Pokud by částka náhrady nemajetkové újmy byla peněžitým trestem, nebyl by takový trest v souladu se zákonem. Po devíti letech od spáchání trestné činnosti, během kterých se ničeho nedopustil, na něj navíc trest působí výlučně represivně. Stěžovatel také poukázal na odlišnou praxi soudů při ukládání trestů za trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. 6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici. 7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. 9. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Může zasáhnout jen v případě, nebyla-li by respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo je zde extrémní nevyváženost prvků represe a prevence (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4503/12 nebo sp. zn. I. ÚS 631/23, dále i usnesení sp. zn. I. ÚS 2613/13 a III. ÚS 2925/14). 10. Jádro stížnostních námitek tkví ve stěžovatelově snaze domoci se mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Tedy takového trestu, který mu původně uložil městský soud. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu se dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23, z něhož podle stěžovatele plyne, že dovolací důvod může založit také tvrzení o důvodech pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. 11. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23 na podkladu případu konkrét