Ústavní soud I.ÚS 3342/23 – Omyl právní

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil peněžitý trest ve výši 75 000 Kč. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 17, v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje jejich zrušení.

Stěžovatele (tzv. youtubera s desítkami tisíc "followerů" v oblasti cvičení, kulturistiky a doplňků stravy) oslovila prostřednictvím jeho kamaráda obchodní korporace s požadavkem na propagaci jejích výrobků. Stěžovatel tvrdí, že natočil dvě videa propagující látky SARM, aniž by si byl vědom, že jde o výrobky, jejichž složky trestní právo považuje za látky s anabolickým či hormonálním účinkem. Nadto nebyly podle stěžovatele konkrétní složky ve výčtu závadných látek, a to až do vydání nařízení vlády č. 359/2021 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 454/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem, ve znění nařízení vlády č. 2/2012 Sb., účinného od 1. ledna 2022 (dále jen "novela"). V době, kdy natočil videa (2020), nemohl vědět o omezení jejich distribuce. Pojem SARM byl novým, v kulturistice málo diskutovaným, a stěžovatel neměl příležitost získat konkrétnější a jednoznačné informace. Byl přesvědčen, že jde o legální látky, o čemž jej utvrzoval i kamarád, který propagaci domluvil.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že jako osoba pohybující se v oblasti fitness a kulturistiky musel mít povědomí o zákazu prodeje látek s anabolickým či hormonálním účinkem k jiným než léčebným účelům. K tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11), podle kterého musí být nepřímý úmysl prokázán a nelze jej pouze předpokládat. Podle stěžovatele v řízení před nalézacím soudem vyplynulo, že nemohl objektivně vědět o nelegálnosti látek, neboť na internetu neexistovaly relevantní informace.

Dále stěžovatel uvádí, že svoji kariéru youtubera založil na kontroverzním přístupu, nadsázce a užívání vulgarit, zkreslených a smyšlených informací, z toho však nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu jen proto, že video bylo přesvědčivé. Poukazuje též na usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/03 ze dne 19. dubna 2004 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), týkající se svobody projevu, se kterou na sebe umělec bere povinnost a odpovědnost, jíž stěžovatel dostál, když se (neúspěšně) snažil získat více informací k nabízeným produktům. Závěrem stěžovatel zpochybňuje i právní kvalifikaci věci s tím, že jeho jednání by mělo být posouzeno jako trestný čin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly. Nalézací soud popsal vztah stěžovatele k hlavnímu pachateli (obchodní korporaci prodávající popularizované výrobky) a dalším zainteresovaným osobám, jeho osobní poměry, způsob, jakým si ověřoval nabízené výrobky, i jeho vliv (přes sociální sítě) na fitness komunitu. Soud specifikoval, jaké pasáže z předmětných videí považuje za podstatné, jakou odměnu stěžovatel získal (dopad reklamy), i schopnost videí ovlivnit cílovou skupinu a vysvětlil, proč jednání stěžovatele nelze považovat za omyl právní (§ 19 trestního zákoníku).

Dále nalézací soud odkázal na nařízení vlády č. 454/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem, jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem, ve znění účinném před novelou (dále jen "nařízení vlády"), v němž jsou uvedeny "selektivní modulátory androgenových receptorů (SARM)" - s tím, že novelou byly některé z látek blíže rozepsány. Z rozsudku je rovněž jasné, čím stěžovatel naplnil skutkovou podstatu a proč mu byl uložen alternativní (výchovný) trest. Z usnesení o opravných prostředcích se podává, že stěžovatel v nich opakoval především svoji obhajobu, což činí i v ústavní stížnosti, přičemž s jím uvedenými námitkami se odvolací soud i Nejvyšší soud řádně a srozumitelně vypořádaly.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) zaručuje účastníkům, že řízení bude probíhat před nezávislým a nestranným soudem podle předem stanovených pravidel, nezajišťuje však úspěch v řízení, ani to, že všechny návrhy účastníka řízení budou akceptovány a bude k nim přihlédnuto jím očekávaným způsobem. V řízení nebylo porušeno právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny), stěžovatel nebyl postižen za způsob, jakým vyjadřoval své názory (kontroverze, nadsázka ...), ale proto, že s ohledem na své zaměření a způsob popularizace stravování a užívání podpůrných látek v kulturistice je osobou v této oblasti obeznámenou, a proto obecné soudy uzavřely, že nemohl nevědět, že nabízel volně neprodejné látky. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán. V projednávané věci je patrné, že látky SARM byly uvedeny v předmětném nařízení vlády, a proto napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ani toto právo.

Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.