Ústavní soud I.ÚS 3342/24

Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla stěžovatelovu stížnost proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 o svém nevyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 31 odst. 1 trestního řádu. Trestní řízení, z něhož měl být státní zástupce vyloučen, se nyní nachází ve fázi po podání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení není řádně odůvodněno.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností mají přitom být zásadně napadána konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. V těchto případech totiž stěžovatelé mívají k dispozici prostředky ochrany, jež jim poskytuje nadále probíhající (soudní) řízení. Z toho důvodu Ústavní soud např. odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterým bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce, a obdobný přístup zastává i ve vztahu k rozhodnutím o podjatosti státních zástupců (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1241/20 ze dne 22. 6. 2021). Rovněž u státního zástupce totiž vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou tak nadále k dispozici procesní prostředky, jimiž je tvrzené pochybení napravitelné.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.