Ústavní soud I.ÚS 3359/24 – Zločin znásilnění

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 2 T 148/2022-240 ze dne 29. 8. 2023 uznán vinným ze zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Byl proto odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti rozsudku podal odvolání, které bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 1. 2024 č. j. 14 To 222/2023-286. Uvedených trestných činů se odsouzený dopustil tím, že v pokoji na ubytovně přes opakovaný výslovný nesouhlas vykonal soulož na své družce a následně jí opakovaně vyhrožoval smrtí, pokud by zavolala policii. Po policejním vykázání z ubytovny se na ni opět vrátil a poškozené opět vyhrožoval.

Stěžovatel následně podal k Okresnímu soudu v Písku návrh na povolení obnovy řízení. Uvedl, že k prokázání své neviny navrhuje výslech svědka Z. T., kterého nikdo nevyslechl, ačkoli na ubytovně bydlel vedle něho a poškozené. Pro prokázání rozhodných skutečností má svědek velký význam, neboť mohl slyšet, či naopak neslyšet, okolnosti incidentu. Stěžovatel tento důkaz v průběhu trestního řízení nenavrhoval. Stěžovatel dále uvedl, že se v průběhu trestního řízení setkával s poškozenou, přičemž nabyl dojmu, že pokud by došlo k jejímu opětovnému výslechu, mohl by být obsah její výpovědi odlišný. Dále navrhl výslech svého bratra a jeho přítelkyně, kteří by mohli vypovědět o soužití stěžovatele a poškozené, a také výslech vyšetřovatelky.

Okresní soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Odsouzený podle soudu nepředložil žádné nové důkazy, ani neuvedl nové skutečnosti, které by byly způsobilé samy o sobě či ve spojení s již provedenými důkazy změnit skutkový základ v tom směru, že odsouzený se nedopustil vůči poškozené jednání, za které byl pravomocně odsouzen. Výslech poškozené byl již proveden v původním řízení a ze žádných skutečností, na které ostatně stěžovatel poukazoval již v hlavním líčení, nelze dovodit, že by výpověď poškozené byla nevěrohodná. Jednání stěžovatele bylo spolehlivě prokázáno i dalšími důkazy - výslechem svědkyně a lékařskou zprávou. Důkaz výslechem dalšího souseda z ubytovny Z. T. sám o sobě ani ve spojení se známými skutečnostmi nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. To platí i o výslechu vyšetřovatelky, jakož i o výslechu stěžovatelova bratra a bratrovy přítelkyně, kteří se navíc v rozhodné době na ubytovně nezdržovali. Stěžovatel následně podal proti zamítavému usnesení stížnost ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ale soud ji zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí Z. T. je klíčový a že ve spojení s dalšími důkazy může odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ke skutkům, které jsou mu kladeny za vinu, mělo dojít v poměrně krátkém časovém úseku několika dnů na ubytovně, kde přímým sousedem stěžovatele a poškozené byl právě Z. T. Poškozená měla dle své výpovědi křičet, a lze se proto důvodně domnívat, že navrhovaný svědek tento křik a hádku zřetelně slyšel, či naopak neslyšel, pokud k tomuto protiprávnímu jednání ve skutečnosti nedošlo. Trestní soudy vycházely ze svědecké výpovědi M. T., se kterou měla poškozená mluvit bezprostředně po incidentu, ale tato svědkyně se nenacházela v blízkosti jejich pokoje, a nemohla tak popisované skutky vnímat vlastními smysly. V přípravném řízení nedošlo k výslechu osob, které žily na ubytovně, a mohly být svědky některých incidentů. Výpověď Z. T. je v takovém případě novým důkazem. Stěžovatel proto uvádí, že soudy porušily jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

Lze shrnout, že napadená rozhodnutí nejsou svévolná, neodůvodněná ani vnitřně rozporná. Důvodům nepovolení obnovy řízení se obecné soudy dostatečně věnovaly. Krajský soud připomněl, že v rámci poměrně obsáhlého dokazování, které bylo provedeno před vyhlášením odsuzujícího rozsudku, nebylo signalizováno, že by na místě činu či v jeho bezprostřední blízkosti měla být další osoba, která by mohla podat svědectví. Tvrzená přítomnost Z. T. v inkriminovanou dobu v bezprostřední blízkosti pokoje, kde došlo k protiprávnímu jednání, není podle krajského soudu ničím podložena, a sám stěžovatel ji odvozuje pouze ze skutečnosti, že měl mít pronajatý sousedící pokoj. Jak navíc i s odkazem na vypracovaný znalecký posudek upozornil okresní soud, výpověď stěžovatelky byla věrohodná; protiprávní jednání stěžovatele bylo prokázáno také lékařskou zprávou a výpovědí svědkyně H. P., která na ubytovně bydlela o patro níže a se kterou poškozená mluvila bezprostředně po znásilnění. Výše uvedené závěry obecných soudů se proto ve světle tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti jeví jako přesvědčivé. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená usnesení nevykazují vady, které by zakládaly porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.