I.ÚS 3360/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3360/20 ze dne 25. 2. 2021 N 41/104 SbNU 417 Nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena rozhodovací praxe   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. O., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, Věznice Velké Přílepy, zastoupené Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem, se sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 14 To 626/2020-73, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 14 To 626/2020-73 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s rovností v právech dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2020, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále též jen "stížnostní soud") specifikovaného ve výroku I tohoto nálezu, neboť jím podle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále princip rovnosti před zákonem dle čl. 1 a 3 Listiny. 2. Stěžovatelka dle § 39 zákona o Ústavním soudu požádala o přednostní projednání své ústavní stížnosti, což odůvodnila tím, že je omezena na osobní svobodě. Současně dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu požádala o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení (sic! - pozn. red.) v řízení před Ústavním soudem, neboť podání ústavní stížnosti nezavinila a možnost hradit náklady právního zastoupení jinak nemá, protože je omezena na osobní svobodě a většina z jejích příjmů, tvořených starobním důchodem, je používána na úhradu nákladů exekučního řízení a stěžovatelka také splácí náhradu škody poškozené v trestním řízení, v němž jí byl uložen právě vykonávaný trest odnětí svobody. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 6. 2013 č. j. 1 T 13/2013-278, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 13 To 97/2019, uznána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění platném a účinném do 30. 9. 2020, (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byla mimo jiné odsouzena k trestu odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2019 č. j. 1 T 13/2020-383 byl nařízen výkon tohoto trestu, k němuž byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou (dále též jen "předmětný trest"). S výkonem předmětného trestu stěžovatelka započala dne 31. 5. 2019. 4. Stěžovatelka po vykonání jedné třetiny tohoto trestu odnětí svobody podala žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, již zamítl Okresní soud Praha-západ (dále jen "soud vykonávacího řízení") usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. 1 PP 30/2020-47. Soud vykonávacího řízení konstatoval splnění časové podmínky, tedy vykonání jedné třetiny uloženého trestu, avšak neměl za splněné podmínky prokázání polepšení se a prognózy vedení řádného života do budoucna. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, již zamítl stížnostní soud usnesením ze dne 24. 6. 2020 č. j. 14 To 357/2020-58. Tato rozhodnutí stěžovatelka nynější ústavní stížností nenapadá. 5. Dne 19. 8. 2020 podala dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stěžovatelka druhou žádost o podmíněné propuštění z výkonu předmětného trestu, jíž vyhověl soud vykonávacího řízení usnesením ze dne 6. 10. 2020 č. j. 1 PP 77/2020-64 (dále jen "usnesení o podmíněném propuštění"), kterým dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spojení s § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelku z výkonu předmětného trestu propustil a stanovil jí zkušební dobu dle § 89 odst. 1 trestního zákoníku v délce tří let za současného vyslovení dohledu a rovněž jí uložil dle § 89 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 trestního zákoníku povinnost ve zkušební době zaplatit dle svých možností a sil škodu z trestné činnosti. Soud vykonávacího řízení dospěl k závěru, že stěžovatelka splnila jak podmínku časovou, tedy dle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vykonala již polovinu předmětného trestu, tak podmínky prokázání polepšení se a prognózy vedení řádného života do budoucna. 6. Proti usnesení o podmíněném propuštění podal státní zástupce v neprospěch stěžovatelky stížnost, kterou blíže neodůvodnil. Stížnostní soud na jejím podkladě svým napadeným usnesením zrušil dle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení o podmíněném propuštění a znovu rozhodl tak, že žádost o podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení stížnostní soud konstatuje, že sice soud vykonávacího řízení věnoval patřičnou pozornost splnění podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, ale že však zcela přehlédl formální podmínku dle § 331 odst. 1 in fine trestního řádu, tedy že žádost o podmíněné propuštění lze opakovat nejdříve po šesti měsících od předchozího zamítavého rozhodnutí. III. Argumentace stěžovatelky a stížnostního soudu 7. Stěžovatelka má za to, že napadené usnesení stížnostního soudu je v rozporu s konstantní judikaturou a rovněž se stanoviskem Nejvyššího soudu. Stěžovatelka připomíná závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018 sp. zn. 6 To 59/2018, publikovaného pod č. Rt 33/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen "usnesení Rt 33/2018"). Jestliže v nynější věci stížnostní soud postupoval opačně, porušil tím legitimní očekávání stěžovatelky i zásadu rovnosti před zákonem. Ten by měl být vykládán pro všechny stejně a legitimně předvídatelně. Ve stěžovatelčině případě přitom nebyly dány žádné zvláštní podmínky pro postup v rozporu s právním názorem vyjádřeným v usnesení Rt 33/2018. Stěžovatelka na podporu závěru o porušení svých základních práv odkázala také na nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383), nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) a nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411). 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření stížnostního soudu a Krajského státního zastupitelství v Praze, jakož i spisový materiál, z nějž ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše. 9. Stížnostní soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu doplnil, že usnesení Rt 33/2018 mu bylo známo, avšak že s ním nesouhlasí. Dle stížnostního soudu § 88 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku určuje pouze to, kdy odsouzený může poprvé požádat o podmíněné propuštění, ale materiální podmínky jsou zcela stejné. Ustanovení § 331 odst. 1 trestního řádu pak stanoví jednoznačně lhůtu pro podání nové žádosti. Stížnostní soud přitom neshledává důvod, proč by měli odsouzení, kteří mají možnost žádat o podmíněné propuštění po výkonu jedné třetiny trestu, být zvýhodněni oproti ostatním v tom směru, že by žádost mohli opakovat dříve než po uplynutí šesti měsíců. 10. Krajské státní zastupitelství v Praze se výslovně vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, proto s ním Ústavní soud dále jakožto s vedlejším účastníkem řízení nenakládal. 11. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat stěžovatelce vyjádření stížnostního soudu k replice. . IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgán