I.ÚS 3416/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3416/22 ze dne 18. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 15. ŘÍJNA 2025 SP. ZN. Pl. ÚS 31/25 Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou, sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a II. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč a podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené společnosti A a B, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Co se týče výroku o náhradě škody, jímž byla poškozená obchodní společnost B (dále jen "poškozená"), odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, okresní soud konstatoval, že není najisto postaveno, zda mezi správcem konkurzní podstaty úpadce C (dále též "právní předchůdkyně poškozené"), a poškozenou došlo k platnému postoupení pohledávky. 3. K odvolání poškozené byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se podává, že na základě učiněných skutkových zjištění se s názorem okresního soudu o náhradě škody poškozené neztotožnil a zdůraznil, že právní předchůdkyně poškozené (obchodní společnost C) se k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli připojila řádně a včas, jak to předpokládá § 43 odst. 3 trestního řádu, kdy své nároky popsala a uplatnila postupně, a to v pořadí uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O důvodnosti jejího nároku na náhradu majetkové škody vůči stěžovateli nebyly podle krajského soudu žádné pochybnosti, neboť tato majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním stěžovatele, jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu. Krajský soud provedl důkaz čtením svého usnesení ze dne 26. 10. 2000 č. j. 27 K 14/2000-317 a zjistil, že dne 22. 4. 2016 uzavřeli Ing. Aleš Klaudy, správce konkurzní podstaty právní předchůdkyně poškozené, coby postupitel, a poškozená, coby postupník, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byl postoupen mimo jiné i soubor pohledávek v celkové výši 30 984 183 Kč vůči stěžovateli. Na základě zmíněné smlouvy přešel nárok na náhradu škody vůči stěžovateli na poškozenou, která ve smyslu § 45 odst. 3 trestního řádu tímto krokem vstoupila v daném trestním řízení do procesních práv obchodní společnosti C. Coby právní nástupce této obchodní společnosti již nemusela nárok na náhradu škody znovu uplatňovat, ale musela dát jasně a srozumitelně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozené, což učinila. Oznámením ze dne 23. 5. 2016 sdělil správce konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy okresnímu soudu změnu osoby poškozené (ze společnosti C, na poškozenou) na základě shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž poškozená současně prohlásila, že souhlasí se vstupem do práv poškozeného v tomto trestním řízení a deklarovala svůj nárok na náhradu škody vůči stěžovateli. Navíc z procesní opatrnosti učinila dne 7. 7. 2016 i písemný návrh, aby okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit majetkovou škodu, který bezezbytku kopíruje původní připojení se společnosti C, k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody. Předmětné listiny okresní soud rovněž přečetl u hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2018, poté, co znovu byla státním zástupcem přednesena ve věci obžaloba. V podaném odvolání pak poškozená upravila svůj nárok na náhradu majetkové škody na částku 26 673 619 Kč s příslušenstvím, což mohla učinit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání. Krajský soud rovněž podrobně vysvětlil, jak dospěl k závěru o výši škody 23 577 797 Kč s příslušenstvím a proč byla poškozená se zbytkem svého uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu napadeného rozhodnutí namítá, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám ve veřejném zasedání žádný důkaz neprovedl. Čtení usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 za důkaz nepovažuje. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, vyjma důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl. Poukazuje na to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Nelze podle něj přehlédnout ustálenou judikaturu, podle níž je soud vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221), pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel má za to, že z napadeného rozhodnutí není patrné, zda byl uvedený aspekt v posuzované věci zvažován. Rovněž je toho mínění, že v adhezním řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on. Podotýká, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno jak o skutcích vázaných ke konkursnímu řízení obchodní společnosti C, tak i o skutcích vztahujících se ke konkursnímu řízení obchodní společnosti D, přičemž o oprávněnosti nároku na náhradu škody vzniklé obchodní společnosti D, bylo rozhodováno civilním soudem, a to Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 12 C 344/2004, který stěžovatele zprostil odpovědnosti za vzniklou škodu. III. Vyjádření účastníků řízení 6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. 7. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že nesouhlasí s argumentací uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 8. Podle vyjádření státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zástupce krajského státního zastupitelství") napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.