Ústavní soud I.ÚS 3431/24 – Způsob výpočtu odpočtu daně v poměrné výši

Finanční úřad pro hlavní město Prahu ("správce daně") vydal dne 15. 5. 2020 na základě výsledku daňové kontroly za období leden až prosinec 2016 a leden až červen 2017 dodatečné platební výměry na DPH, jimiž mimo jiné stěžovatelce doměřil daň a stanovil penále. Odvolání stěžovatelky zamítl vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 8163/22/5300-22443-710132 ze dne 4. 3. 2022 a zároveň dodatečné platební výměry potvrdil. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Zaprvé, správní soudy a vedlejší účastník zatížili stěžovatelku daní stanovenou v rozporu se zásadou legality, relevantní právní úpravou i soudní praxí, aniž by se řádně vypořádaly s její argumentací. Zadruhé, rozhodující orgány odmítly stěžovatelkou zvolenou metodu pro výpočet nároku na odpočet daně, aniž by se jí věcně zabývaly; částečně ji zamítly na základě nepřezkoumatelného odůvodnění, že je v rozporu s unijním právem, přestože neodkázaly na konkrétní ustanovení ani rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ("SDEU"), a částečně ji odmítly s argumentem, že její použití brání zákaz retroaktivity, což však podle stěžovatelky odporuje judikatuře Ústavního soudu a principu právní jistoty. Zatřetí, NSS nepředložil stěžovatelčinu věc SDEU ani rozšířenému senátu NSS, ačkoli k tomu byl povinen. Začtvrté, správní soudy aprobovaly potrestání stěžovatelky daňovým penále v rozporu se smyslem a účelem dané sankce, aniž by provedly řádný přezkum rozhodných skutkových a právních okolností věci ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rozšířeného senátu NSS.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Žádné ústavněprávní deficity v odůvodnění napadaných rozhodnutí Ústavní soud neshledal, naopak na ně v podrobnostech odkazuje. V projednávané věci se správní soudy podle Ústavního soudu vypořádaly s argumentací a námitkami stěžovatelky pečlivým a podrobným způsobem, jemuž nemá co z ústavněprávního hlediska co vytknout; v rámci toho také zohlednily specifické skutkové a právní okolnosti věci.

V napadených rozhodnutích je srozumitelně odůvodněno, že správce daně zákonně stanovil nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši. Jako vhodnou metodu použil výnosovou metodu, která vycházela z poměru výnosů z ekonomické činnosti stěžovatelky k jejím celkovým výnosům. Správní soudy považovaly tuto metodu za logickou, přezkoumatelnou a odpovídající zákonu o DPH a není úlohou Ústavního soudu jejich řádně odůvodněné závěry učiněné v rovině podústavního práva dále přehodnocovat. Již v minulosti Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1612/22 ze dne 12. 7. 2022 jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelky, v níž obdobně rozporovala uplatněnou metodu poměrného snížení nároku na odpočet DPH. Dále správní soudy zdůraznily, že správce daně umožnil stěžovatelce předložit vlastní metodu výpočtu, avšak ta pouze odkázala na znění § 75 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 7. 2017, které v době posuzovaných zdaňovacích období (do 30. 6. 2017) nebylo platné, a že zpětné použití této novely by bylo v rozporu se zákazem retroaktivity.

Namítá-li stěžovatelka, že správní soudy měly předložit předběžnou otázku SDEU, z jejich rozhodnutí je patrné, že se zabývaly závěry a požadavky plynoucími z unijního práva a judikatury SDEU, zejména vyšly z rozsudku SDEU ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C-11/15, na základě něhož uzavřely, že televizní poplatky nejsou úplatou za službu a že z toho důvodu lze považovat veřejnoprávní vysílání za neekonomickou činnost, a proto nemá stěžovatelka nárok na plný odpočet DPH. Zároveň správní soudy vysvětlily, proč některá stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí SDEU nejsou na projednávanou věc přiléhavá a že naopak použití stěžovatelkou preferované metody by bylo s unijním právem v rozporu. NSS rovněž řádně vyložil, že jeho nynější posouzení není rozporné s jeho rozhodovací praxí, ale je s ní v souladu. Ani námitka nepoložení předběžné otázky SDEU či nepostoupení věci rozšířenému senátu NSS proto není opodstatněná.

Za protiústavní Ústavní soud nepovažuje ani to, že stěžovatelce bylo uloženo spolu s doměřením DPH také penále. Rovněž touto otázkou se správní soudy dostatečně zabývaly a v ústavních mezích odůvodnily, proč je v daném případě uložení penále v souladu se zákonem. Stěžovatelkou zdůrazňované principy správního trestání tak porušeny nebyly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.