Ústavní soud I.ÚS 3447/16

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. října 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhovala zrušení rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. srpna 2016 č. j. 9 C 97/2014-14 a namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen princip vázanosti státních orgánů rozhodnutím Ústavního soudu zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 9 C 97/2014 vyplývá, že stěžovatelka podala dne 27. února 2014 žalobu proti žalovanému L. M. (dále jen "vedlejší účastník řízení") pro zaplacení 1 280 Kč s příslušenstvím z titulu vyúčtování regulačních poplatků za poskytnutou zdravotní péči za období od 1. ledna 2011 do 31. ledna 2011 a za období od 1. února 2011 do 3. února 2011.

Okresní soud v Chomutově podanou žalobu zamítl rozsudkem napadeným ústavní stížností.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve věci rozhodující soud nepostupoval podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.), na který v napadeném rozsudku odkazuje a spokojil se s mechanickou aplikací výroku tohoto nálezu. Z judikatury Ústavního soudu k otázce regulačních poplatků však jednoznačně vyplývá, že pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2011, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11, ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, stanovící poplatek ve výši 100 Kč za den, zrušeno jako protiústavní.

Stěžovatelka dále uvedla, že ačkoliv se jedná o pohledávku bagatelní, jedná se o principiální záležitost, neboť příjmy z regulačních poplatků byly a jsou pro stěžovatelku příjmem a při vymáhání pohledávek musí postupovat v souladu s předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud v Chomutově jako účastník řízení ve sdělení, doručeném Ústavnímu soudu dne 7. února 2017, uvedl, že se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjadřuje a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť by v nyní posuzované věci nemohla přinést nové informace rozhodné pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Předmětem řízení je pohledávka za regulační poplatek, jímž je účtována lůžková péče poskytnutá ve zdravotnickém zařízení za poplatek uvedený v § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, je povinen v souvislosti s poskytováním hrazené zdravotní péče hradit zdravotnickému zařízení, které zdravotní péči uvedenou v písmenech a) až f) poskytlo, regulační poplatek ve výši 60 Kč za každý den, ve kterém je poskytována lůžková péče. Den, ve kterém byl pojištěnec přijat k poskytování takové péče, a den, ve kterém bylo poskytování takové péče ukončeno, se počítá jako jeden den.

V nálezu ze dne 22. září 2015 sp. zn. I. ÚS 491/15 (N 175/78 SbNU 605), ve kterém byla řešena otázka právních účinků zrušení právní úpravy regulačního poplatku za hospitalizaci, Ústavní soud v bodu 26 uvedl: "Pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném do 30. listopadu 2011, pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013, ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější znění ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, stanovící od 1. prosince 2011 poplatek ve výši 100 Kč za den, zrušeno jako protiústavní."

Jestliže okresní soud tímto způsobem nepostupoval a spokojil se s mechanickou aplikací výroku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11, který se fakticky zabýval jiným ustanovením, než bylo ustanovení zakládající v roce 2008 nárok stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, nenaplnil požadavek, který na něj klade čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vzhledem k tomu, že tímto postupem zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky a neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu k nároku, který jí vznikl v lednu a únoru roku 2011, porušil tak její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu v Chomutově podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.